Jindřich Štreit (*1946)
Prof. Mgr. Jindřich Štreit (*1946 Vsetín) je jedním z nejvýznamnějších českých sociálně-dokumentárních fotografů. Proslavil se především dokumentací života na venkově venkově a obyvatel českých vesnic. Jeho hlavním tématem je vesnice, ale v posledním období se věnoval těžké práci v továrnách (knihy Lidé třineckých železáren, Vítkovice, Ocelový svět) a mnoha sociálním tématům o drogově závislých, handicapovaných, nevidomých, starých lidech, cizincích, kuřácích, lidech bez domova). Hojně se také věnuje sakrálním tématům (cykly Brána naděje nebo Prozřetelnost boží).
„Jindřich Štreit vstoupil ve stále probíhajícím fotografickém projektu do složitého, mnohdy kontroverzního světa lidí bez domova. O našich spoluobčanech žijících na okraji a často za okrajem společnosti sice existuje řada výzkumů, projektů, odborných knih i nespočet kolektivně sdílených mýtů, ale hluboká vizuální esej člověka, který by intenzivně mapoval bezdomovectví v České republice, je stále vzácností. Z pohledu fotografa patří sociální prostředí lidí bez domova mezi „přitažlivá témata“, která však v procesu dokumentace přinášejí řadu úskalí. Fotograf se často ocitá ve stejné situaci jako cizinec, turista, který navštíví kulturně odlišné prostředí, během několika hodin si utvoří názor, který pak prezentuje jako vhled do problému.
A právě dlouhodobý projekt Domov (bez) domova Jindřicha Štreita může tuto situaci zásadně změnit. Autor se ponořil do bezbřehého světa bezdomovců bez předsudků a s pokorou, kterou si vybudoval v předchozích fotograficko-sociálních projektech. V novém cyklu se nesnaží analyzovat příčiny bezdomovectví, „pouze“ přináší obrazovou zprávu ze světa, do kterého se často neodvažujeme ani vstoupit.
Dnes, více než kdy jindy v rozkolísaném a nespojitém světě se pojem domova opět stává tématem dne a získává na hodnotě. Domov jako azyl pro tělo i duši, detail stěny bytu jako místo k zavěšení obrázku na zeď, stůl pro položení sklenice nebo knihy, důvěrná postel atd. jsou střípky zdánlivě samozřejmých věcí. U Štreitových fotografií se vynořují nesamozřejmé otázky, například kde se u bezdomovců nachází šest základních stěn pro tolik potřebné intimní prožívání každého člověka? Štreitovy nestylizované portréty bezdomovců v jejich přirozeném prostředí sálají vzájemnou důvěrou a empatií. Ten, kdo nedisponuje vlastní zkušeností, si neumí představit, jak se pro člověka bez domova vlečou minuty od půlnoci do rána, ty trýznivé hodiny mezi psem a vlkem, vteřiny těžké k neunesení, čas, kdy jste pohozeni sami sobě napospas. Tento velký a bolestivý sociální fenomén současné společnosti nese zároveň tragický individuálně lidský rozměr. Existují však lidé, kteří si zvolili bezdomovectví dobrovolně jako způsob života. Této podobě bezdomovectví můžeme rozumět jako touze po absolutní svobodě, což ale vyžaduje celistvost člověka, který alternativní životní styl unese. Z většiny Štreitových fotografií vyzařuje individualita a sebevědomí bezdomovců. Portréty jsou utvářeny s velkou úctou, s vůlí žít důstojně v rámci daných možností. Snaha nerezignovat na obyčejné lidství vyžaduje nepředstavitelnou energii a odvahu. Bezdomovci jsou však pravděpodobně jediní lidé, kteří mají šanci přežít kolaps civilizace. Z fotografií Jindřicha Štreita cítíme, že bezdomovectví je nejen reálný fakt, ale zároveň stav duše. Zobrazuje situaci lidí vykostěnou na dřeň jejich existence. Rostoucí komunita bezdomovců není stejnorodá. Všichni členové tohoto společenství jsou na Štreitových fotografiích představeni jako individuality, které si nesou jako šnek ulitu příběh vlastní minulosti i současnou situaci. Hluboce humanistické a pravdivé poselství z autentického života bezdomovců fotografa Jindřicha Štreita.“ (Z textu Jiřího Siostrzoka)

Více informací o autorovi: www.jindrichstreit.cz