This is category.php

This is output of: Diskuze

Dualismus se v náboženství objevuje jako víra v protiklad dvou principů, nejčastěji dobra a zla, na všech úrovních skutečnosti, včetně kosmologické, antropologické a etické.
Umělecké vyjádření na této výstavě slouží profesionálním a amatérským umělcům jako univerzální jazyk, jímž se tento fenomén snaží znázornit.
Ačkoliv se „dobro“ a „zlo“ v našem slovníku vyskytuje s určitou suverenitou a nádechem jistoty v pravdivost vlastního chápání těchto pojmů, je zřejmé, že naše pojetí těchto slov se liší v mnoha ohledech.

Protiklady.

Dobro a zlo.

Vysoké a nízké umění.

Přijetí a odsouzení.

Tendence k hierarchickému dělení umění na vysoké a nízké žánry nebo vysoké a nízké umělecké druhy se vyskytuje v dějinách západní kultury průběžně od dob renesance až do 18. století. Vysoké a nízké umění je stavěno do protikladu na základě odlišné umělecké hodnoty, početnosti publika a jiného způsobu prezentace. Vysoké umění tak můžeme charakterizovat jako umění, které není vyráběno masovou technologií, kde je každý předmět originál. Dále ho charakterizuje, že je určeno pro úzký okruh lidí a vyznačuje se vysokou mírou umělecké hodnoty. Galerie města Třince má od dob svého vzniku za cíl prezentovat vysoké umění. I přesto však cítíme, že svou roli někoho, kdo si vybírá, potažmo hodnotí kvalitu, musíme čas od času zpochybnit a narušit, abychom dali prostor hodnotám, které se za takových podmínek stírají. Na výstavě Dobro a Zlo chceme dát možnost prezentovat svou tvorbu všem, kteří po tom zatouží. Chceme komunikovat o tom, co je každému z nás blízké a známé. Kontrast ve světle, stejně tak jako ve významu, nám pomáhá k orientaci. Samotná skutečnost, že se někde orientujeme, nám může zabránit vydat se cestami, kterými bychom mohli dojit k většímu poznání.

Poslové.

Co se děje?

Děje se něco?

Milý princi, my si tady ležíme, něco se děje, cítím to, šumí vítr neklidu, láska a mír mu nevoní, miluje krev, emoce strachu a utrpení jsou jeho obživa, milý princi, my si tady ležíme, povídáme, posloucháme a Stín přichází.

Tomuto stínu stínů už neunikneme, toto si prožijeme, věci mají dnes rychlý spád, milý princi, ano, ano vím, je to tak, je to osud, každý má nějaký osud, od jednotlivců po celé druhy, kmeny, národy, státy, nadstáty a podstáty, celá Země, milá Šeherezádo, má svůj vyměřený čas a místo a frekvenční vibrace. Každá věc, bytost, všechna hmota je vytvořena na principu protikladů, má svoji frekvenci, na které kmitá, teplý studený, světlo tma, zlo dobro a tak dále, a toto vše, milá Šéhé, se zdá panu Čepičkovi, který o nás sní, a paní Kaprové se sní o Čepičkovi, jak spí a sní, a tedy i o nás, paní Kaprová se zdá komu?, neuvěřitelné.

Kdo stvořil vše, byl jednoznačně Stvořitel, nezbývá než kleknout, jsme duchové, milý princi, nic než duchové, často chodící, vím Šehe milá, vím, jsem jím, milý princi, poslal jsi posly, kam šli a s čím, to je dobrá otázka, milá Šé, slovo posel je od slova posílat a jít – šel s informací, zní v tom taky osel, více poslů jsou poslové, často to bývají oslové, bohužel více než často, posel nese informaci od jednoho krále ke druhému, z hradu na hrad, zeman na hrad, informace můžou být různé, přinesou různé emoce, je dobrý posel i špatné poselství.

Smutný je setnutý posel a že jich bylo, jeden nejvýznamnější z popravených poslů je ukazován nahý a umučený v nekonečném počtu různých uměleckých až tureckých mutací po celém světě již dvě tisíciletí, má to být posel míru, lásky, pravdy a cesty, ve víře v něj byly spáchány ty nejstrašnější genocidy, co lidstvo poznalo v Evropě, v obou Amerikách, v Austrálii i v Asii, známi jsou poslové boží, každý ví, milá Šéhé, jak vypadá bůh i jeho poslové, bílý fousáč, to je jasné, andělé jsou nazí nebo mají bílé řízy, světlé vlasy, růžová líčka, mnohdy pindík, mnohdy ne, nejmilejší syn a posel boží, nosič světla, má rohy a smrdí smrtí, jeho poselství je válka a peklo.

Ale vraťme se k mým poslům, milá moje, poslal jsem jezdců pluk do všech stran s poselstvím míru, klidu, radosti a lásky, mají v rukou šém lásky a jejich poselství se šíří rychleji, než oni sami jedou, a okamžitě nadchne všechna srdce, která poručí mozkům, a je klid a mír, to je můj cíl, krásná Šeherezádo, možná už je pozdě, trochu jsme zaspali, jen tiše doufám, bojím se, moudrá Šé, bojím, stín přichází, každý to cítí, kéž jsme zaspali jen tak, aby lidé mohli Stín ještě zastavit.

Klid, milý princi, spíme, klid, jsme jen sen pana Čepičky, je na něm, kdy se probudí a na vás taky, moji milí.

Každý se může probudit.

Každý se může podívat na mé obrazy a vidět z čeho jsou, jaké mají barvy, jaká je jejich kompozice, cyklus větviček jsou vlastně dopisy psané starodávnými bukvami, tedy rovnými bukovými větvičkami, já jsem použil křivolakou jabloň a někdy ořech, ihned, jak se větvičky položí na podklad, člověk v nich může vidět části písmen, psalo se to samo, byla radost je psát, pisať se rusky řekne malovat, v češtině je proces malířský od slova malý, dělat malé, dělat málo, i to je velmi trefné.

Každý obraz je poselství, příběh, informační uzel, čitelný beze slov a za slovy, milovníci umění ho snadno čtou a po čase i ostatní, celé výtvarné umění jsou kódy, kterým rozumí lidé i po tisíciletích. Antická znalost perspektivy před šesti sty lety explodovala právě v malířství. Schopnost vytvořit, vidět a vnímat iluzivní prostor renesančních malířů rozšířila do slova a do písmene lidem vědomí, perspektiva umožnila a je jasnou příčinou rychlého nastartování kola vědy a dnešních neuvěřitelných vědeckých pokroků, používání strojů je fenomenální.

Vytvoření umělé inteligence schopné se učit a samostatně reagovat, to je jedna z podob toho stínu, milý princi, ten právě tak smrdí, dnes ještě legálně se o exponenciálním vývoji umělé inteligence a jejího použití můžete vzdělat právě prostřednictvím stroje, který její vývoj jedině umožnil a na kterém píšu tyto věty.

Sen vědců se naplnil, jsme už opravdu blízko, jak ve studiu hmoty, tak nehmoty, a co obé vlastně je. Stín a jeho sluhové se smějí, až se za břicha popadají a různě se všemožně podporují, slouží si navzájem, jsou to poslové a jsou vysláni temnotou, jejich cíl je království tmy nastolit. Nemají slitování, dokonce tak mnozí oslové činí v dobré víře.

Ve svých obrazech, milý princi, se snažím komponovat tvary v celek obrazu, vytvořit harmonickou, nebo lépe, radostnou skladbu obrazové plochy, vyjadřující celý komplex mého poznání a specifickou osobní estetiku ve znakových kódech, tvoří je má duše i můj rozum, za slovy je předávám tomu, kdo se podívá, milý princi, je to divná práce malovat obrazy, okna, něco navíc ve světě na zdi visí, co může ladit oku i duchu.

Podvědomí čte informace obrazů a znaků bleskově rychle, právě proto třeba se nám tak rychle něco líbí nebo nelíbí. Obrazy jsou vize, které mně vznikly pod rukama, jsou to zastavené vize. Představte si třeba, že byste mohli zastavit sen, nebo tekutou vizi rozšířeného vědomí, to nejde, obrazy to umí.

Tak tedy, moji poslové jsou před vámi a můžete s nimi navázat kontakt, podívat se, vést dialog, podvědomě přečíst a vědomě se začít probouzet, moje poselství je stejné, jako to princovo, i mám jeho strach, že už je pozdě. Vím o svém strachu i o stínu, byl by zázrak, kdyby se věci obrátily k lepšímu, ale stát se to může, to je také moje poselství.

Větvičky si vytvářely písmena a starodávné znaky, často prastarý slovanský znak slunce, zneužitý Adolfem Velikým, různé druhy otáčení svastiky, už jen ten název je slovanský a je od slova svázat, vázat, vázat se ke Slunci, být jeho vazal. Latinské slovo pro fasces, tedy oboustranné sekyry svázané v symbol otáčení slunce, je z našeho svázat, neuměli to slovo vyslovit, nejdříve z-fasat, pak udělali fasces, samozřejmě větvička je člověčí nebo hmyzí figurka a často drží oštěp nebo jí stojí.

Buddha je klasický symbol světla, osvícení, probuzení, pochopení, klidu a míru. Sám velký Guatáma se musí obracet v hrobě, že jeho protináboženské učení se stalo náboženstvím a on sám Bohem, to je k pláči, ale tak to chodí. Na mých sochách je Buddha obrostlý bytostmi, hmyzem, slimáky, hlemýždi, tak jako v tradici znamená ta „čepice“ s kuliček na jeho hlavě právě hlemýždě, kteří ho oblezli v lese v jeho hlubokých několikadenních meditacích. Dnes slimák může mít a má i jiný význam, plž jako prapor Stínu oblézá celý svět.

Vše jsou symboly, někdy více, někdy méně čitelné a zřejmé, snažím se obrazy vytvářet, jako když hněteš těsto, a nechat dobře dlouho kynout a pak ztuhnout a nestárnout. Je příjemné, když vidím své obrazy staré třeba dvacet třicet let a nemám pocit, že zestárly, to je zářný cíl a také zanechat poselství míru, kterému budou rozumět a rádi číst lidé třeba za stovky let.

Poselství míru je informace, která jednou vypuštěna se neustále šíří. Musí se šířit všemi možnými cestami, poslové musí být různí, musí využít všech možností šíření informace do různých stran a směrů, nahoru i dolu, do ráje i do pekla, musí prostupovat vším.

Informace je nehmotná a nesmrtelná. Může být jako virus, může nakazit, posednout, osedlat mnoho lidí, kéž by se tak stalo a posedl nás mír a radost z dělné práce a sdílení, ne válka a utrpení, ale to je na další vyprávění, milý princi, je už k ránu, musíme si odpočinout, jestli mě nezabiješ, zítra ti povím další příběh, třeba o prostoru a čase, lásce a objektech nabitých energií lidského ducha od ucha k ucha, vidím, že už se těšíš, a já budu žít, děkuji ti, já tobě taky, milá Šé.

Martin Mainer

Dualismus se v náboženství objevuje jako víra v protiklad dvou principů, nejčastěji dobra a zla, na všech úrovních skutečnosti, včetně kosmologické, antropologické a etické.
Umělecké vyjádření na této výstavě slouží profesionálním a amatérským umělcům jako univerzální jazyk, jímž se tento fenomén snaží znázornit.
Ačkoliv se „dobro“ a „zlo“ v našem slovníku vyskytuje s určitou suverenitou a nádechem jistoty v pravdivost vlastního chápání těchto pojmů, je zřejmé, že naše pojetí těchto slov se liší v mnoha ohledech.

Protiklady.

Dobro a zlo.

Vysoké a nízké umění.

Přijetí a odsouzení.

Tendence k hierarchickému dělení umění na vysoké a nízké žánry nebo vysoké a nízké umělecké druhy se vyskytuje v dějinách západní kultury průběžně od dob renesance až do 18. století. Vysoké a nízké umění je stavěno do protikladu na základě odlišné umělecké hodnoty, početnosti publika a jiného způsobu prezentace. Vysoké umění tak můžeme charakterizovat jako umění, které není vyráběno masovou technologií, kde je každý předmět originál. Dále ho charakterizuje, že je určeno pro úzký okruh lidí a vyznačuje se vysokou mírou umělecké hodnoty. Galerie města Třince má od dob svého vzniku za cíl prezentovat vysoké umění. I přesto však cítíme, že svou roli někoho, kdo si vybírá, potažmo hodnotí kvalitu, musíme čas od času zpochybnit a narušit, abychom dali prostor hodnotám, které se za takových podmínek stírají. Na výstavě Dobro a Zlo chceme dát možnost prezentovat svou tvorbu všem, kteří po tom zatouží. Chceme komunikovat o tom, co je každému z nás blízké a známé. Kontrast ve světle, stejně tak jako ve významu, nám pomáhá k orientaci. Samotná skutečnost, že se někde orientujeme, nám může zabránit vydat se cestami, kterými bychom mohli dojit k většímu poznání.

Poslové.

Co se děje?

Děje se něco?

Milý princi, my si tady ležíme, něco se děje, cítím to, šumí vítr neklidu, láska a mír mu nevoní, miluje krev, emoce strachu a utrpení jsou jeho obživa, milý princi, my si tady ležíme, povídáme, posloucháme a Stín přichází.

Tomuto stínu stínů už neunikneme, toto si prožijeme, věci mají dnes rychlý spád, milý princi, ano, ano vím, je to tak, je to osud, každý má nějaký osud, od jednotlivců po celé druhy, kmeny, národy, státy, nadstáty a podstáty, celá Země, milá Šeherezádo, má svůj vyměřený čas a místo a frekvenční vibrace. Každá věc, bytost, všechna hmota je vytvořena na principu protikladů, má svoji frekvenci, na které kmitá, teplý studený, světlo tma, zlo dobro a tak dále, a toto vše, milá Šéhé, se zdá panu Čepičkovi, který o nás sní, a paní Kaprové se sní o Čepičkovi, jak spí a sní, a tedy i o nás, paní Kaprová se zdá komu?, neuvěřitelné.

Kdo stvořil vše, byl jednoznačně Stvořitel, nezbývá než kleknout, jsme duchové, milý princi, nic než duchové, často chodící, vím Šehe milá, vím, jsem jím, milý princi, poslal jsi posly, kam šli a s čím, to je dobrá otázka, milá Šé, slovo posel je od slova posílat a jít – šel s informací, zní v tom taky osel, více poslů jsou poslové, často to bývají oslové, bohužel více než často, posel nese informaci od jednoho krále ke druhému, z hradu na hrad, zeman na hrad, informace můžou být různé, přinesou různé emoce, je dobrý posel i špatné poselství.

Smutný je setnutý posel a že jich bylo, jeden nejvýznamnější z popravených poslů je ukazován nahý a umučený v nekonečném počtu různých uměleckých až tureckých mutací po celém světě již dvě tisíciletí, má to být posel míru, lásky, pravdy a cesty, ve víře v něj byly spáchány ty nejstrašnější genocidy, co lidstvo poznalo v Evropě, v obou Amerikách, v Austrálii i v Asii, známi jsou poslové boží, každý ví, milá Šéhé, jak vypadá bůh i jeho poslové, bílý fousáč, to je jasné, andělé jsou nazí nebo mají bílé řízy, světlé vlasy, růžová líčka, mnohdy pindík, mnohdy ne, nejmilejší syn a posel boží, nosič světla, má rohy a smrdí smrtí, jeho poselství je válka a peklo.

Ale vraťme se k mým poslům, milá moje, poslal jsem jezdců pluk do všech stran s poselstvím míru, klidu, radosti a lásky, mají v rukou šém lásky a jejich poselství se šíří rychleji, než oni sami jedou, a okamžitě nadchne všechna srdce, která poručí mozkům, a je klid a mír, to je můj cíl, krásná Šeherezádo, možná už je pozdě, trochu jsme zaspali, jen tiše doufám, bojím se, moudrá Šé, bojím, stín přichází, každý to cítí, kéž jsme zaspali jen tak, aby lidé mohli Stín ještě zastavit.

Klid, milý princi, spíme, klid, jsme jen sen pana Čepičky, je na něm, kdy se probudí a na vás taky, moji milí.

Každý se může probudit.

Každý se může podívat na mé obrazy a vidět z čeho jsou, jaké mají barvy, jaká je jejich kompozice, cyklus větviček jsou vlastně dopisy psané starodávnými bukvami, tedy rovnými bukovými větvičkami, já jsem použil křivolakou jabloň a někdy ořech, ihned, jak se větvičky položí na podklad, člověk v nich může vidět části písmen, psalo se to samo, byla radost je psát, pisať se rusky řekne malovat, v češtině je proces malířský od slova malý, dělat malé, dělat málo, i to je velmi trefné.

Každý obraz je poselství, příběh, informační uzel, čitelný beze slov a za slovy, milovníci umění ho snadno čtou a po čase i ostatní, celé výtvarné umění jsou kódy, kterým rozumí lidé i po tisíciletích. Antická znalost perspektivy před šesti sty lety explodovala právě v malířství. Schopnost vytvořit, vidět a vnímat iluzivní prostor renesančních malířů rozšířila do slova a do písmene lidem vědomí, perspektiva umožnila a je jasnou příčinou rychlého nastartování kola vědy a dnešních neuvěřitelných vědeckých pokroků, používání strojů je fenomenální.

Vytvoření umělé inteligence schopné se učit a samostatně reagovat, to je jedna z podob toho stínu, milý princi, ten právě tak smrdí, dnes ještě legálně se o exponenciálním vývoji umělé inteligence a jejího použití můžete vzdělat právě prostřednictvím stroje, který její vývoj jedině umožnil a na kterém píšu tyto věty.

Sen vědců se naplnil, jsme už opravdu blízko, jak ve studiu hmoty, tak nehmoty, a co obé vlastně je. Stín a jeho sluhové se smějí, až se za břicha popadají a různě se všemožně podporují, slouží si navzájem, jsou to poslové a jsou vysláni temnotou, jejich cíl je království tmy nastolit. Nemají slitování, dokonce tak mnozí oslové činí v dobré víře.

Ve svých obrazech, milý princi, se snažím komponovat tvary v celek obrazu, vytvořit harmonickou, nebo lépe, radostnou skladbu obrazové plochy, vyjadřující celý komplex mého poznání a specifickou osobní estetiku ve znakových kódech, tvoří je má duše i můj rozum, za slovy je předávám tomu, kdo se podívá, milý princi, je to divná práce malovat obrazy, okna, něco navíc ve světě na zdi visí, co může ladit oku i duchu.

Podvědomí čte informace obrazů a znaků bleskově rychle, právě proto třeba se nám tak rychle něco líbí nebo nelíbí. Obrazy jsou vize, které mně vznikly pod rukama, jsou to zastavené vize. Představte si třeba, že byste mohli zastavit sen, nebo tekutou vizi rozšířeného vědomí, to nejde, obrazy to umí.

Tak tedy, moji poslové jsou před vámi a můžete s nimi navázat kontakt, podívat se, vést dialog, podvědomě přečíst a vědomě se začít probouzet, moje poselství je stejné, jako to princovo, i mám jeho strach, že už je pozdě. Vím o svém strachu i o stínu, byl by zázrak, kdyby se věci obrátily k lepšímu, ale stát se to může, to je také moje poselství.

Větvičky si vytvářely písmena a starodávné znaky, často prastarý slovanský znak slunce, zneužitý Adolfem Velikým, různé druhy otáčení svastiky, už jen ten název je slovanský a je od slova svázat, vázat, vázat se ke Slunci, být jeho vazal. Latinské slovo pro fasces, tedy oboustranné sekyry svázané v symbol otáčení slunce, je z našeho svázat, neuměli to slovo vyslovit, nejdříve z-fasat, pak udělali fasces, samozřejmě větvička je člověčí nebo hmyzí figurka a často drží oštěp nebo jí stojí.

Buddha je klasický symbol světla, osvícení, probuzení, pochopení, klidu a míru. Sám velký Guatáma se musí obracet v hrobě, že jeho protináboženské učení se stalo náboženstvím a on sám Bohem, to je k pláči, ale tak to chodí. Na mých sochách je Buddha obrostlý bytostmi, hmyzem, slimáky, hlemýždi, tak jako v tradici znamená ta „čepice“ s kuliček na jeho hlavě právě hlemýždě, kteří ho oblezli v lese v jeho hlubokých několikadenních meditacích. Dnes slimák může mít a má i jiný význam, plž jako prapor Stínu oblézá celý svět.

Vše jsou symboly, někdy více, někdy méně čitelné a zřejmé, snažím se obrazy vytvářet, jako když hněteš těsto, a nechat dobře dlouho kynout a pak ztuhnout a nestárnout. Je příjemné, když vidím své obrazy staré třeba dvacet třicet let a nemám pocit, že zestárly, to je zářný cíl a také zanechat poselství míru, kterému budou rozumět a rádi číst lidé třeba za stovky let.

Poselství míru je informace, která jednou vypuštěna se neustále šíří. Musí se šířit všemi možnými cestami, poslové musí být různí, musí využít všech možností šíření informace do různých stran a směrů, nahoru i dolu, do ráje i do pekla, musí prostupovat vším.

Informace je nehmotná a nesmrtelná. Může být jako virus, může nakazit, posednout, osedlat mnoho lidí, kéž by se tak stalo a posedl nás mír a radost z dělné práce a sdílení, ne válka a utrpení, ale to je na další vyprávění, milý princi, je už k ránu, musíme si odpočinout, jestli mě nezabiješ, zítra ti povím další příběh, třeba o prostoru a čase, lásce a objektech nabitých energií lidského ducha od ucha k ucha, vidím, že už se těšíš, a já budu žít, děkuji ti, já tobě taky, milá Šé.

Martin Mainer