This is category.php

This is output of: Výstavy

Anna DYGA +/-

INVISIBLE POINT OF VIEW

obraz/objekt/video

 

Narozena v Polsku. Absolvovala v ateliéru intermédií a informačních technik na Akademii výtvarných umění v Katovicích a také v Ateliéru litografie na Katedře umění Pedagogické univerzity v Krakově.

Obě její diplomové práce byly oceněny. Zajímá ji proces tvorby a vnímání v přírodě i v životě. Její práce se nachází na pomezí grafiky, malířství, fotografie a site-specific instalace, oscilující mezi analogovou a digitální tvorbou. Věnuje se teorii umění, výtvarné pedagogice a osobnímu rozvoji.

V letech 2010-2013 pracovala jako asistentka na Katedře umělecké grafiky a kresby na Fakultě umění PU v Krakově. Je instruktorkou autorských interdisciplinárních dílen pro děti a dospělé. Má za sebou mnoho autorských a kolektivních výstav.

 

Je to pouze fragment skutečnosti. Je to jenom několik předmětů, které by nemusely existovat v jiném rozměru než v tom vlastním.

Výjevy, které tyto předměty přivolávají svou přítomností, nenásilně probouzejí, možná i oživují, vzkazují něco, co se nedá vyjádřit – neviditelný prostor, který nelze určit v daném místě a čase a v daném úhlu pohledu podléhajícímu neustálé proměně a pohybu, iluzi a odchylce od tvárné kategorie já, tak i od světla, ve kterém se pohybuje. Otevřené teritorium neuchopitelných významů. Vlnění. Vnitřní kartografie neoznačitelného.

Subjektivní výběr momentů zkušeností, které selhávají v jiné existenci než v podobě záznamu. Je to záznam styku s vůči, v, vedle a mezi. Přítomnost a její absence. Bytí tady, bytí tam, někde. Nebytí. Bez počátku a bez konce.

Vztahuji se k jevům jako je světlo, barva, rytmus, zvuk, hodnota věci v sobě samé. Vyhledávám výjimky ve skutečnosti a sestavuji je vůči sobě v mlčení. Dotýkám se, prozkoumávám, notuji si, bráním přílišnému zásahu sebou. Zaznamenávám. Věším objekty v prostoru. Bez definice, bez kategorie, bez dělby. Rozeznávám obrazy nesoucí pro mě indicie pevných pocitů a klamů. Zajímají mě otázky, ne odpovědi. Zajímá mě proces, ne konečný stav. Pracuji v oblasti různých médií dotýkajících se zároveň materiální, tak i mimosmyslové skutečnosti. Objevuji skutečnost, hledám otvory a kanály, které mě vedou na místa, která se nejhůř pojmenovávají. Hledám chyby a poruchy. Hledám pohyb, průtok informací, stezky světla a prostor pro nadechnutí. Umění je přirozeným prostorem života, referenčním rámcem, proměnou média. Nikdo a nic se od něj nedokážou oddělit, všechno je samodoplňující se formou. Začínám od těla, smyslnosti, hmatatelnosti věcí a jevů až po čistou představivost. Cítění a vidění se stává tvorbou, stavěním obrazu života.

 

(PL)

Urodzona w Polsce. Absolwentka Pracowni Intermediów i Technik Cyfrowych na Akademii Sztuk Pięknych w Katowicach oraz Pracowni Litografii na Wydziale Sztuki Uniwersytetu Pedagogicznego w Krakowie. Za oba dyplomy uzyskała wyróżnienie. Interesuję ją proces; tworzenia, odczuwania, w naturze i w życiu.  Pracuje na pograniczu grafiki, malarstwa, fotografii i instalacji site-specific, oscylując pomiędzy działaniem analogowym i cyfrowym.  Zajmuje się również teorią sztuki, edukacją artystyczną i pracą z obszarem rozwoju osobistego. W latach 2010-13 asystentka w Katedrze Grafiki Artystycznej i Rysunku na Wydziale Sztuki UP w Krakowie. Instruktorka autorskich interdyscyplinarnych warsztatów artystycznych dla dzieci, dorosłych i. Autorka wystaw indywidualnych oraz uczestniczka wielu zbiorowych.

 

To jedynie fragment rzeczywistości. To jedynie kilka przedmiotów, które mogły by nie zaistnieć w wymiarze innym, niż własny. Obrazów, które poprzez swoją obecność przywołują, nienachalnie budzą, być może ożywiają, wskazują coś czego wyrazić się nie da – przestrzeń niewidzialnego, niemożliwego do określenia w danym miejscu i czasie punktu widzenia, ulegającego nieustannej przemianie i ruchowi, iluzji i aberracjom, zależnego zarówno od zmiennej kategorii ja, jak i od światła w którym się ona porusza. Otwarte terytorium nieuchwytnych znaczeń. Falowanie. Wewnętrzna kartografia nieoznaczonego. Subiektywny wybór momentów doświadczenia, które poza możliwym powidokiem, nigdy nie staną się zewnętrzne. To zapis obcowania z, wobec, w, obok, pomiędzy. Obecności i jej braku. Bycia tu, bycia tam, gdzieś. Niebycia. Bez początku, bez końca. 

Zwracam się ku zjawiskom takim jak światło, barwa, rytm, dźwięk, wartość rzeczy samej w sobie. Wybieram wyimki z rzeczywistości, zestawiam wobec siebie, w milczeniu. Dotykam, badam, odnotowuję, zaprzeczam projektowaniu zdarzenia. Rejestruję. Zawieszam obiekty w przestrzeni. Bez definicji, bez kategorii, bez podziałów. Rozpoznaję obrazy niosące dla mnie znamię, pewnych przeczuć i powidoków. Interesują mnie pytania, nie odpowiedzi. Interesuje mnie proces, nie efekt końcowy. Pracuję w obszarze różnych mediów dotykając zarówno materialnej jak i pozazmysłowej rzeczywistości. Eksplorując rzeczywistość poszukuję otworów i kanałów prowadzących do miejsc, które najtrudniej nazwać. Szukam błędów i zaburzeń. Szukam ruchu, przepływu informacji, ścieżek światła i przestrzeni dla oddechu. Sztuka jest naturalną przestrzenią życia, układem odniesienia, transformacją medium. Nikt ani nic nie jest od niej oddzielone, wszystko jest samo-uzupełniającą się formą. Począwszy od ciała, zmysłowości, namacalności rzeczy i zjawisk po świat czysto wyobrażeniowy. Czucie i widzenie staje się tworzeniem, budowaniem obrazu życia.

 

(ENG)

Born in Poland. Graduated from the Academy of Fine Arts in Katowice PL (Intermedia and Digital Techniques Studio) and the Faculty of Arts at the Pedagogical University in Cracow PL (Litography Studio), both diplomas with distinction. She’s focus on the process; of creating, feeling, in nature and life in general. Her pieces are in between various disciplines: printmaking, painting, photography, sound and site-specific installations, oscillates between analog and digital action. She works also with art theory, artistic education and the area of personal development. From 2010 until 2013 an assistant in the Department of Printmaking and Drawing at the Pedagogical University in Cracow. Led authorial interdisciplinary workshops for children, adults and teenagers in public museums and institutions. She presented individual shows and took part in group exhibitions.

„It is merely a fragment of reality. Just a few objects which might be unable to exist in a realm different from their own. Just a couple of images that through their own presence evoke, subtly rouse, maybe even animate, present something incommunicable – the space of the invisible, of something that cannot be specified in certain place and the point of view time, of something undergoing continual change and movement, illusion and aberrations, something dependent on both ever changing category of ‘I’ and light in which it moves. The open territory of elusive meanings. Undulation. Internal cartography of the unsignified. The subjective choice of the moments of experience which fail to ever become external except for the possible afterimage. The record of communing with, towards, inside, beside, between. Of the presence and the lack thereof. Of being here, being there, somewhere. Of not being. Without neither beginning nor end. I look into such phenomena as light, hue, rhythm, sound, the value of the thing itself. I focus on excerpts from reality, juxtaposing them, in silence. I touch, study, take note of them, rejecting the urge to design the event. I just register, hang up the objects in space. Free of definition, of categorization, of divisions. I recognize images carrying certain stigma of premonitions and afterimages. I am more interested in questions than answers. More invested in the process, not the final effect. I work with different media touching on both material and extrasensory reality. By exploring reality, I look for openings and canals leading to places that escape all names. I am on the lookout for mistakes and disturbances. For movement, the flow of information, paths of light and breathing space. The art is a natural space for life, the reference system and the transformation of medium. Within its realm, nobody and nothing is separate, everything  – body, sensuality, tangibility of things and phenomena; purely imaginative world – is a self-complementing form. Feeling and seeing become creative process, the building of life image.”

 

Erik Sikora „Omluvenka / Ospravedlnenka

 

Erik Sikora, který žije a pracuje jako výtvarný pedagog v Košicích, svá studia strávil jak na pražské AVU, kde čerpal z vlivu různých pedagogů, jak stálých, tak hostujících. Svou zkušenost si odnesl také z londýnské University of Arts. Mimo jiné je Erik Sikora absolventem prestižní Ceny Oskára Čepana za rok 2013.

Marta Fišerová (Dům umění, Brno): „Je neúnavným vynálezcem metod pro zlepšení našich životů, stává se samozvaným reportérem nebo tvůrcem svérázných klipů k vlastní hudební produkci. Ve své práci kloubí principy instruktážního videa, teleshopingu, reportáže nebo videa jako záznamu živé akce. Video, v neodmyslitelném DIY stylu, figuruje jako stěžejní forma a je prostředkem komunikace. Své záznamy autor takřka automaticky publikuje v tom nejpřirozenějším prostředí – na Youtube, a skrze své webové stránky – mají tak možnost se svobodně šířit sférami internetu. Jeho díla jsou i přes svoji živelnost velmi konzistentní – nabýváme dojmu, že umění se zcela rozpustilo v jeho životě a tvoří pevnou slitinu člověka a umělce Erika Sikory.“

Arkadiusz Karapuda (*1981), absolvent varšavské Akademie výtvarných umění, kde je nyní proděkanem a asistentem ateliéru malby prof. Zw. Stanisława Baje. Ateliér, pro který je typická kombinace tradičních technik s hledáním jejich nového použití se zrcadlí v Arkadiuszově tvorbě. Najdeme umně zobrazené prvky reality, které formálně poskytují surrealistický pocit bezčasí a nemísta.

Arkadiusz Karapuda o své výstavě: „Název výstavy je parafrází anotace zahajující Krále Ubu Alfreda Jarryho („v Polsku, tedy nikde”), vztahuje se k problematice místa a prostoru. To, co je představeno na povrchu obrazů, vybraných pro výstavu, to jsou místa přechodná, bezvýznamná, nepotřebná​. Na vystavených obrazech jsem se snažil umocnit dojem míst zbavených významu. Podobné motivy je možné najít ve fragmentech architektury, která nás obklopuje, přesto pro tyto obrazy neexistují žádné konkrétní prototypy.

Chtěl jsem,​ aby monumentální a působivá forma, použitá k malování vystavených děl, vtáhla do jejich nitra diváka, který by se stal hrdinou těch​to obrazů. Prostory nasycené intenzivními barvami mají povzbuzovat diváka k průniku zobrazeného světa, nabízejíc jenom: stěny, podlahy, stropy, průhledy, štěrbiny nebo zákoutí.​ Všechny tvoří místa, kter​á bychom mohli najít všude, tedy nikde.“

Havířovský rodák Martin Mainer (1959) patří k nejvýznamnějším osobnostem současné české malby. Je držitelem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou získal v roce 1993 a díky ní rok na to absolvoval studijní pobyt v Headlands v Kalifornii. Od roku 1998 se stal vedoucím Ateliéru malířství 2, FaVU VUT v Brně, od roku 2005 je profesorem, od roku 2012 působí na AVU v Praze jako vedoucí ateliéru Malby IV.

 

„Poslové.

Co se děje?

Děje se něco?

Milý princi, my si tady ležíme, něco se děje, cítím to, šumí vítr neklidu, láska a mír mu nevoní, miluje krev, emoce strachu a utrpení jsou jeho obživa, milý princi, my si tady ležíme, povídáme, posloucháme a Stín přichází.

Tomuto stínu stínů už neunikneme, toto si prožijeme, věci mají dnes rychlý spád, milý princi, ano, ano vím, je to tak, je to osud, každý má nějaký osud, od jednotlivců po celé druhy, kmeny, národy, státy, nadstáty a podstáty,   celá Země, milá Šeherezádo, má svůj vyměřený čas a místo a frekvenční vibrace. Každá věc, bytost, všechna hmota je vytvořena na principu protikladů, má svoji frekvenci, na které kmitá, teplý studený, světlo tma,     zlo dobro a tak dále, a toto vše, milá Šéhé, se zdá panu Čepičkovi,     který o nás sní, a paní Kaprové se sní o Čepičkovi, jak spí a sní, a tedy i o nás, paní Kaprová se zdá komu?, neuvěřitelné.

Kdo stvořil vše, byl jednoznačně Stvořitel, nezbývá než kleknout, jsme duchové, milý princi, nic než duchové, často chodící, vím Šéhé milá, vím, jsem jím, milý princi, poslal jsi posly, kam šli a s čím, to je dobrá otázka, milá Šé, slovo posel je od slova posílat a jít – šel s informací, zní v tom taky osel, více poslů jsou poslové, často to bývají oslové, bohužel více než často, posel nese informaci od jednoho krále ke druhému, z hradu na hrad, zeman na hrad, informace můžou být různé, přinesou různé emoce, je dobrý posel i špatné poselství.

Smutný je setnutý posel a že jich bylo, jeden nejvýznamnější z popravených poslů je ukazován nahý a umučený v nekonečném počtu různých uměleckých až tureckých mutací po celém světě již dvě tisíciletí, má to být posel míru, lásky, pravdy a cesty, ve víře v něj byly spáchány ty nejstrašnější genocidy, co lidstvo poznalo v Evropě, v obou Amerikách, v Austrálii i v Asii, známi jsou poslové boží, každý ví, milá Šéhé, jak vypadá bůh i jeho poslové, bílý fousáč, to je jasné, andělé jsou nazí nebo mají bílé řízy, světlé vlasy, růžová líčka, mnohdy pindík, mnohdy ne, nejmilejší syn a posel boží, nosič světla, má rohy a smrdí smrtí, jeho poselství je válka a peklo.

Ale vraťme se k mým poslům, milá moje, poslal jsem jezdců pluk do všech stran s poselstvím míru, klidu, radosti a lásky, mají v rukou šém lásky a jejich poselství se šíří rychleji, než oni sami jedou, a okamžitě nadchne všechna srdce, která poručí mozkům, a je klid a mír, to je můj cíl, krásná Šeherezádo, možná už je pozdě, trochu jsme zaspali, jen tiše doufám, bojím se, moudrá Šé, bojím, stín přichází, každý to cítí, kéž jsme zaspali jen tak, aby lidé mohli Stín ještě zastavit.

Klid, milý princi, spíme, klid, jsme jen sen pana Čepičky, je na něm, kdy se probudí a na vás taky, moji milí.

Každý se může probudit.

Každý se může podívat na mé obrazy a vidět z čeho jsou, jaké mají barvy, jaká je jejich kompozice, cyklus větviček jsou vlastně dopisy psané starodávnými bukvami, tedy rovnými bukovými větvičkami, já jsem použil křivolakou jabloň a někdy ořech, ihned, jak se větvičky položí na podklad, člověk v nich může vidět části písmen, psalo se to samo, byla radost je psát, pisať se rusky řekne malovat, v češtině je proces malířský od slova malý, dělat malé, dělat málo, i to je velmi trefné.

Každý obraz je poselství, příběh, informační uzel, čitelný beze slov a za slovy, milovníci umění ho snadno čtou a po čase i ostatní, celé výtvarné umění jsou kódy, kterým rozumí lidé i po tisíciletích. Antická znalost perspektivy před šesti sty lety explodovala právě v malířství. Schopnost vytvořit, vidět a vnímat iluzivní prostor renesančních malířů rozšířila do slova a do písmene lidem vědomí, perspektiva umožnila a je jasnou příčinou rychlého nastartování kola vědy a dnešních neuvěřitelných vědeckých pokroků, používání strojů je fenomenální.

Vytvoření umělé inteligence schopné se učit a samostatně reagovat, to je jedna z podob toho stínu, milý princi, ten právě tak smrdí, dnes ještě legálně se o exponenciálním vývoji umělé inteligence a jejího použití můžete vzdělat právě prostřednictvím stroje, který její vývoj jedině umožnil a na kterém píšu tyto věty.

Sen vědců se naplnil, jsme už opravdu blízko, jak ve studiu hmoty, tak nehmoty, a co obé vlastně je. Stín a jeho sluhové se smějí, až se za břicha popadají a různě se všemožně podporují, slouží si navzájem, jsou to poslové a jsou vysláni temnotou, jejich cíl je království tmy nastolit. Nemají slitování, dokonce tak mnozí oslové činí v dobré víře.

Ve svých obrazech, milý princi, se snažím komponovat tvary v celek obrazu, vytvořit harmonickou, nebo lépe, radostnou skladbu obrazové plochy, vyjadřující celý komplex mého poznání a specifickou osobní estetiku ve znakových kódech, tvoří je má duše i můj rozum, za slovy je předávám tomu, kdo se podívá, milý princi, je to divná práce malovat obrazy, okna, něco navíc ve světě na zdi visí, co může ladit oku i duchu.

Podvědomí čte informace obrazů a znaků bleskově rychle, právě proto třeba se nám tak rychle něco líbí nebo nelíbí. Obrazy jsou vize, které mně vznikly pod rukama, jsou to zastavené vize. Představte si třeba, že byste mohli zastavit sen, nebo tekutou vizi rozšířeného vědomí, to nejde, obrazy to umí.

Tak tedy, moji poslové jsou před vámi a můžete s nimi navázat kontakt, podívat se, vést dialog, podvědomě přečíst a vědomě se začít probouzet, moje poselství je stejné, jako to princovo, i mám jeho strach, že už je pozdě. Vím o svém strachu i o stínu, byl by zázrak, kdyby se věci obrátily k lepšímu, ale stát se to může, to je také moje poselství.

Větvičky si vytvářely písmena a starodávné znaky, často prastarý slovanský znak slunce, zneužitý Adolfem Velikým, různé druhy otáčení svastiky, už jen ten název je slovanský a je od slova svázat, vázat, vázat se ke Slunci, být jeho vazal. Latinské slovo pro fasces, tedy oboustranné sekyry svázané v symbol otáčení slunce, je z našeho svázat, neuměli to slovo vyslovit, nejdříve z-fasat, pak udělali fasces, samozřejmě větvička je člověčí nebo hmyzí figurka a často drží oštěp nebo jí stojí.

Buddha je klasický symbol světla, osvícení, probuzení, pochopení, klidu a míru. Sám velký Guatáma se musí obracet v hrobě,  že jeho protináboženské učení se stalo náboženstvím a on sám Bohem, to je k pláči, ale tak to chodí. Na mých sochách je Buddha obrostlý bytostmi, hmyzem, slimáky, hlemýždi, tak jako v tradici znamená ta „čepice“ s kuliček na jeho hlavě právě hlemýždě, kteří ho oblezli v lese v jeho hlubokých několikadenních meditacích. Dnes slimák může mít a má i jiný význam, plž jako prapor Stínu oblézá celý svět.

Vše jsou symboly, někdy více, někdy méně čitelné a zřejmé, snažím se obrazy vytvářet, jako když hněteš těsto, a nechat dobře dlouho kynout a pak ztuhnout a nestárnout. Je příjemné, když vidím své obrazy staré třeba dvacet třicet let a nemám pocit, že zestárly, to je zářný cíl a také zanechat poselství míru, kterému budou rozumět a rádi číst lidé třeba za stovky let.

Poselství míru je informace, která jednou vypuštěna se neustále šíří. Musí se šířit všemi možnými cestami, poslové musí být různí, musí využít všech možností šíření informace do různých stran a směrů, nahoru i dolu, do ráje i do pekla, musí prostupovat vším.

Informace je nehmotná a nesmrtelná. Může být jako virus, může nakazit, posednout, osedlat mnoho lidí, kéž by se tak stalo a posedl nás mír a radost z dělné práce a sdílení, ne válka a utrpení, ale to je na další vyprávění, milý princi, je už k ránu, musíme si odpočinout, jestli mě nezabiješ, zítra ti povím další příběh, třeba o prostoru a čase, lásce a objektech nabitých energií lidského ducha od ucha k ucha, vidím, že už se těšíš, a já budu žít, děkuji ti, já tobě taky, milá Šé. “ Martin Mainer

 

Anna DYGA +/-

INVISIBLE POINT OF VIEW

obraz/objekt/video

 

Narozena v Polsku. Absolvovala v ateliéru intermédií a informačních technik na Akademii výtvarných umění v Katovicích a také v Ateliéru litografie na Katedře umění Pedagogické univerzity v Krakově.

Obě její diplomové práce byly oceněny. Zajímá ji proces tvorby a vnímání v přírodě i v životě. Její práce se nachází na pomezí grafiky, malířství, fotografie a site-specific instalace, oscilující mezi analogovou a digitální tvorbou. Věnuje se teorii umění, výtvarné pedagogice a osobnímu rozvoji.

V letech 2010-2013 pracovala jako asistentka na Katedře umělecké grafiky a kresby na Fakultě umění PU v Krakově. Je instruktorkou autorských interdisciplinárních dílen pro děti a dospělé. Má za sebou mnoho autorských a kolektivních výstav.

 

Je to pouze fragment skutečnosti. Je to jenom několik předmětů, které by nemusely existovat v jiném rozměru než v tom vlastním.

Výjevy, které tyto předměty přivolávají svou přítomností, nenásilně probouzejí, možná i oživují, vzkazují něco, co se nedá vyjádřit – neviditelný prostor, který nelze určit v daném místě a čase a v daném úhlu pohledu podléhajícímu neustálé proměně a pohybu, iluzi a odchylce od tvárné kategorie já, tak i od světla, ve kterém se pohybuje. Otevřené teritorium neuchopitelných významů. Vlnění. Vnitřní kartografie neoznačitelného.

Subjektivní výběr momentů zkušeností, které selhávají v jiné existenci než v podobě záznamu. Je to záznam styku s vůči, v, vedle a mezi. Přítomnost a její absence. Bytí tady, bytí tam, někde. Nebytí. Bez počátku a bez konce.

Vztahuji se k jevům jako je světlo, barva, rytmus, zvuk, hodnota věci v sobě samé. Vyhledávám výjimky ve skutečnosti a sestavuji je vůči sobě v mlčení. Dotýkám se, prozkoumávám, notuji si, bráním přílišnému zásahu sebou. Zaznamenávám. Věším objekty v prostoru. Bez definice, bez kategorie, bez dělby. Rozeznávám obrazy nesoucí pro mě indicie pevných pocitů a klamů. Zajímají mě otázky, ne odpovědi. Zajímá mě proces, ne konečný stav. Pracuji v oblasti různých médií dotýkajících se zároveň materiální, tak i mimosmyslové skutečnosti. Objevuji skutečnost, hledám otvory a kanály, které mě vedou na místa, která se nejhůř pojmenovávají. Hledám chyby a poruchy. Hledám pohyb, průtok informací, stezky světla a prostor pro nadechnutí. Umění je přirozeným prostorem života, referenčním rámcem, proměnou média. Nikdo a nic se od něj nedokážou oddělit, všechno je samodoplňující se formou. Začínám od těla, smyslnosti, hmatatelnosti věcí a jevů až po čistou představivost. Cítění a vidění se stává tvorbou, stavěním obrazu života.

 

(PL)

Urodzona w Polsce. Absolwentka Pracowni Intermediów i Technik Cyfrowych na Akademii Sztuk Pięknych w Katowicach oraz Pracowni Litografii na Wydziale Sztuki Uniwersytetu Pedagogicznego w Krakowie. Za oba dyplomy uzyskała wyróżnienie. Interesuję ją proces; tworzenia, odczuwania, w naturze i w życiu.  Pracuje na pograniczu grafiki, malarstwa, fotografii i instalacji site-specific, oscylując pomiędzy działaniem analogowym i cyfrowym.  Zajmuje się również teorią sztuki, edukacją artystyczną i pracą z obszarem rozwoju osobistego. W latach 2010-13 asystentka w Katedrze Grafiki Artystycznej i Rysunku na Wydziale Sztuki UP w Krakowie. Instruktorka autorskich interdyscyplinarnych warsztatów artystycznych dla dzieci, dorosłych i. Autorka wystaw indywidualnych oraz uczestniczka wielu zbiorowych.

 

To jedynie fragment rzeczywistości. To jedynie kilka przedmiotów, które mogły by nie zaistnieć w wymiarze innym, niż własny. Obrazów, które poprzez swoją obecność przywołują, nienachalnie budzą, być może ożywiają, wskazują coś czego wyrazić się nie da – przestrzeń niewidzialnego, niemożliwego do określenia w danym miejscu i czasie punktu widzenia, ulegającego nieustannej przemianie i ruchowi, iluzji i aberracjom, zależnego zarówno od zmiennej kategorii ja, jak i od światła w którym się ona porusza. Otwarte terytorium nieuchwytnych znaczeń. Falowanie. Wewnętrzna kartografia nieoznaczonego. Subiektywny wybór momentów doświadczenia, które poza możliwym powidokiem, nigdy nie staną się zewnętrzne. To zapis obcowania z, wobec, w, obok, pomiędzy. Obecności i jej braku. Bycia tu, bycia tam, gdzieś. Niebycia. Bez początku, bez końca. 

Zwracam się ku zjawiskom takim jak światło, barwa, rytm, dźwięk, wartość rzeczy samej w sobie. Wybieram wyimki z rzeczywistości, zestawiam wobec siebie, w milczeniu. Dotykam, badam, odnotowuję, zaprzeczam projektowaniu zdarzenia. Rejestruję. Zawieszam obiekty w przestrzeni. Bez definicji, bez kategorii, bez podziałów. Rozpoznaję obrazy niosące dla mnie znamię, pewnych przeczuć i powidoków. Interesują mnie pytania, nie odpowiedzi. Interesuje mnie proces, nie efekt końcowy. Pracuję w obszarze różnych mediów dotykając zarówno materialnej jak i pozazmysłowej rzeczywistości. Eksplorując rzeczywistość poszukuję otworów i kanałów prowadzących do miejsc, które najtrudniej nazwać. Szukam błędów i zaburzeń. Szukam ruchu, przepływu informacji, ścieżek światła i przestrzeni dla oddechu. Sztuka jest naturalną przestrzenią życia, układem odniesienia, transformacją medium. Nikt ani nic nie jest od niej oddzielone, wszystko jest samo-uzupełniającą się formą. Począwszy od ciała, zmysłowości, namacalności rzeczy i zjawisk po świat czysto wyobrażeniowy. Czucie i widzenie staje się tworzeniem, budowaniem obrazu życia.

 

(ENG)

Born in Poland. Graduated from the Academy of Fine Arts in Katowice PL (Intermedia and Digital Techniques Studio) and the Faculty of Arts at the Pedagogical University in Cracow PL (Litography Studio), both diplomas with distinction. She’s focus on the process; of creating, feeling, in nature and life in general. Her pieces are in between various disciplines: printmaking, painting, photography, sound and site-specific installations, oscillates between analog and digital action. She works also with art theory, artistic education and the area of personal development. From 2010 until 2013 an assistant in the Department of Printmaking and Drawing at the Pedagogical University in Cracow. Led authorial interdisciplinary workshops for children, adults and teenagers in public museums and institutions. She presented individual shows and took part in group exhibitions.

„It is merely a fragment of reality. Just a few objects which might be unable to exist in a realm different from their own. Just a couple of images that through their own presence evoke, subtly rouse, maybe even animate, present something incommunicable – the space of the invisible, of something that cannot be specified in certain place and the point of view time, of something undergoing continual change and movement, illusion and aberrations, something dependent on both ever changing category of ‘I’ and light in which it moves. The open territory of elusive meanings. Undulation. Internal cartography of the unsignified. The subjective choice of the moments of experience which fail to ever become external except for the possible afterimage. The record of communing with, towards, inside, beside, between. Of the presence and the lack thereof. Of being here, being there, somewhere. Of not being. Without neither beginning nor end. I look into such phenomena as light, hue, rhythm, sound, the value of the thing itself. I focus on excerpts from reality, juxtaposing them, in silence. I touch, study, take note of them, rejecting the urge to design the event. I just register, hang up the objects in space. Free of definition, of categorization, of divisions. I recognize images carrying certain stigma of premonitions and afterimages. I am more interested in questions than answers. More invested in the process, not the final effect. I work with different media touching on both material and extrasensory reality. By exploring reality, I look for openings and canals leading to places that escape all names. I am on the lookout for mistakes and disturbances. For movement, the flow of information, paths of light and breathing space. The art is a natural space for life, the reference system and the transformation of medium. Within its realm, nobody and nothing is separate, everything  – body, sensuality, tangibility of things and phenomena; purely imaginative world – is a self-complementing form. Feeling and seeing become creative process, the building of life image.”

 

Erik Sikora „Omluvenka / Ospravedlnenka

 

Erik Sikora, který žije a pracuje jako výtvarný pedagog v Košicích, svá studia strávil jak na pražské AVU, kde čerpal z vlivu různých pedagogů, jak stálých, tak hostujících. Svou zkušenost si odnesl také z londýnské University of Arts. Mimo jiné je Erik Sikora absolventem prestižní Ceny Oskára Čepana za rok 2013.

Marta Fišerová (Dům umění, Brno): „Je neúnavným vynálezcem metod pro zlepšení našich životů, stává se samozvaným reportérem nebo tvůrcem svérázných klipů k vlastní hudební produkci. Ve své práci kloubí principy instruktážního videa, teleshopingu, reportáže nebo videa jako záznamu živé akce. Video, v neodmyslitelném DIY stylu, figuruje jako stěžejní forma a je prostředkem komunikace. Své záznamy autor takřka automaticky publikuje v tom nejpřirozenějším prostředí – na Youtube, a skrze své webové stránky – mají tak možnost se svobodně šířit sférami internetu. Jeho díla jsou i přes svoji živelnost velmi konzistentní – nabýváme dojmu, že umění se zcela rozpustilo v jeho životě a tvoří pevnou slitinu člověka a umělce Erika Sikory.“

Arkadiusz Karapuda (*1981), absolvent varšavské Akademie výtvarných umění, kde je nyní proděkanem a asistentem ateliéru malby prof. Zw. Stanisława Baje. Ateliér, pro který je typická kombinace tradičních technik s hledáním jejich nového použití se zrcadlí v Arkadiuszově tvorbě. Najdeme umně zobrazené prvky reality, které formálně poskytují surrealistický pocit bezčasí a nemísta.

Arkadiusz Karapuda o své výstavě: „Název výstavy je parafrází anotace zahajující Krále Ubu Alfreda Jarryho („v Polsku, tedy nikde”), vztahuje se k problematice místa a prostoru. To, co je představeno na povrchu obrazů, vybraných pro výstavu, to jsou místa přechodná, bezvýznamná, nepotřebná​. Na vystavených obrazech jsem se snažil umocnit dojem míst zbavených významu. Podobné motivy je možné najít ve fragmentech architektury, která nás obklopuje, přesto pro tyto obrazy neexistují žádné konkrétní prototypy.

Chtěl jsem,​ aby monumentální a působivá forma, použitá k malování vystavených děl, vtáhla do jejich nitra diváka, který by se stal hrdinou těch​to obrazů. Prostory nasycené intenzivními barvami mají povzbuzovat diváka k průniku zobrazeného světa, nabízejíc jenom: stěny, podlahy, stropy, průhledy, štěrbiny nebo zákoutí.​ Všechny tvoří místa, kter​á bychom mohli najít všude, tedy nikde.“

Havířovský rodák Martin Mainer (1959) patří k nejvýznamnějším osobnostem současné české malby. Je držitelem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou získal v roce 1993 a díky ní rok na to absolvoval studijní pobyt v Headlands v Kalifornii. Od roku 1998 se stal vedoucím Ateliéru malířství 2, FaVU VUT v Brně, od roku 2005 je profesorem, od roku 2012 působí na AVU v Praze jako vedoucí ateliéru Malby IV.

 

„Poslové.

Co se děje?

Děje se něco?

Milý princi, my si tady ležíme, něco se děje, cítím to, šumí vítr neklidu, láska a mír mu nevoní, miluje krev, emoce strachu a utrpení jsou jeho obživa, milý princi, my si tady ležíme, povídáme, posloucháme a Stín přichází.

Tomuto stínu stínů už neunikneme, toto si prožijeme, věci mají dnes rychlý spád, milý princi, ano, ano vím, je to tak, je to osud, každý má nějaký osud, od jednotlivců po celé druhy, kmeny, národy, státy, nadstáty a podstáty,   celá Země, milá Šeherezádo, má svůj vyměřený čas a místo a frekvenční vibrace. Každá věc, bytost, všechna hmota je vytvořena na principu protikladů, má svoji frekvenci, na které kmitá, teplý studený, světlo tma,     zlo dobro a tak dále, a toto vše, milá Šéhé, se zdá panu Čepičkovi,     který o nás sní, a paní Kaprové se sní o Čepičkovi, jak spí a sní, a tedy i o nás, paní Kaprová se zdá komu?, neuvěřitelné.

Kdo stvořil vše, byl jednoznačně Stvořitel, nezbývá než kleknout, jsme duchové, milý princi, nic než duchové, často chodící, vím Šéhé milá, vím, jsem jím, milý princi, poslal jsi posly, kam šli a s čím, to je dobrá otázka, milá Šé, slovo posel je od slova posílat a jít – šel s informací, zní v tom taky osel, více poslů jsou poslové, často to bývají oslové, bohužel více než často, posel nese informaci od jednoho krále ke druhému, z hradu na hrad, zeman na hrad, informace můžou být různé, přinesou různé emoce, je dobrý posel i špatné poselství.

Smutný je setnutý posel a že jich bylo, jeden nejvýznamnější z popravených poslů je ukazován nahý a umučený v nekonečném počtu různých uměleckých až tureckých mutací po celém světě již dvě tisíciletí, má to být posel míru, lásky, pravdy a cesty, ve víře v něj byly spáchány ty nejstrašnější genocidy, co lidstvo poznalo v Evropě, v obou Amerikách, v Austrálii i v Asii, známi jsou poslové boží, každý ví, milá Šéhé, jak vypadá bůh i jeho poslové, bílý fousáč, to je jasné, andělé jsou nazí nebo mají bílé řízy, světlé vlasy, růžová líčka, mnohdy pindík, mnohdy ne, nejmilejší syn a posel boží, nosič světla, má rohy a smrdí smrtí, jeho poselství je válka a peklo.

Ale vraťme se k mým poslům, milá moje, poslal jsem jezdců pluk do všech stran s poselstvím míru, klidu, radosti a lásky, mají v rukou šém lásky a jejich poselství se šíří rychleji, než oni sami jedou, a okamžitě nadchne všechna srdce, která poručí mozkům, a je klid a mír, to je můj cíl, krásná Šeherezádo, možná už je pozdě, trochu jsme zaspali, jen tiše doufám, bojím se, moudrá Šé, bojím, stín přichází, každý to cítí, kéž jsme zaspali jen tak, aby lidé mohli Stín ještě zastavit.

Klid, milý princi, spíme, klid, jsme jen sen pana Čepičky, je na něm, kdy se probudí a na vás taky, moji milí.

Každý se může probudit.

Každý se může podívat na mé obrazy a vidět z čeho jsou, jaké mají barvy, jaká je jejich kompozice, cyklus větviček jsou vlastně dopisy psané starodávnými bukvami, tedy rovnými bukovými větvičkami, já jsem použil křivolakou jabloň a někdy ořech, ihned, jak se větvičky položí na podklad, člověk v nich může vidět části písmen, psalo se to samo, byla radost je psát, pisať se rusky řekne malovat, v češtině je proces malířský od slova malý, dělat malé, dělat málo, i to je velmi trefné.

Každý obraz je poselství, příběh, informační uzel, čitelný beze slov a za slovy, milovníci umění ho snadno čtou a po čase i ostatní, celé výtvarné umění jsou kódy, kterým rozumí lidé i po tisíciletích. Antická znalost perspektivy před šesti sty lety explodovala právě v malířství. Schopnost vytvořit, vidět a vnímat iluzivní prostor renesančních malířů rozšířila do slova a do písmene lidem vědomí, perspektiva umožnila a je jasnou příčinou rychlého nastartování kola vědy a dnešních neuvěřitelných vědeckých pokroků, používání strojů je fenomenální.

Vytvoření umělé inteligence schopné se učit a samostatně reagovat, to je jedna z podob toho stínu, milý princi, ten právě tak smrdí, dnes ještě legálně se o exponenciálním vývoji umělé inteligence a jejího použití můžete vzdělat právě prostřednictvím stroje, který její vývoj jedině umožnil a na kterém píšu tyto věty.

Sen vědců se naplnil, jsme už opravdu blízko, jak ve studiu hmoty, tak nehmoty, a co obé vlastně je. Stín a jeho sluhové se smějí, až se za břicha popadají a různě se všemožně podporují, slouží si navzájem, jsou to poslové a jsou vysláni temnotou, jejich cíl je království tmy nastolit. Nemají slitování, dokonce tak mnozí oslové činí v dobré víře.

Ve svých obrazech, milý princi, se snažím komponovat tvary v celek obrazu, vytvořit harmonickou, nebo lépe, radostnou skladbu obrazové plochy, vyjadřující celý komplex mého poznání a specifickou osobní estetiku ve znakových kódech, tvoří je má duše i můj rozum, za slovy je předávám tomu, kdo se podívá, milý princi, je to divná práce malovat obrazy, okna, něco navíc ve světě na zdi visí, co může ladit oku i duchu.

Podvědomí čte informace obrazů a znaků bleskově rychle, právě proto třeba se nám tak rychle něco líbí nebo nelíbí. Obrazy jsou vize, které mně vznikly pod rukama, jsou to zastavené vize. Představte si třeba, že byste mohli zastavit sen, nebo tekutou vizi rozšířeného vědomí, to nejde, obrazy to umí.

Tak tedy, moji poslové jsou před vámi a můžete s nimi navázat kontakt, podívat se, vést dialog, podvědomě přečíst a vědomě se začít probouzet, moje poselství je stejné, jako to princovo, i mám jeho strach, že už je pozdě. Vím o svém strachu i o stínu, byl by zázrak, kdyby se věci obrátily k lepšímu, ale stát se to může, to je také moje poselství.

Větvičky si vytvářely písmena a starodávné znaky, často prastarý slovanský znak slunce, zneužitý Adolfem Velikým, různé druhy otáčení svastiky, už jen ten název je slovanský a je od slova svázat, vázat, vázat se ke Slunci, být jeho vazal. Latinské slovo pro fasces, tedy oboustranné sekyry svázané v symbol otáčení slunce, je z našeho svázat, neuměli to slovo vyslovit, nejdříve z-fasat, pak udělali fasces, samozřejmě větvička je člověčí nebo hmyzí figurka a často drží oštěp nebo jí stojí.

Buddha je klasický symbol světla, osvícení, probuzení, pochopení, klidu a míru. Sám velký Guatáma se musí obracet v hrobě,  že jeho protináboženské učení se stalo náboženstvím a on sám Bohem, to je k pláči, ale tak to chodí. Na mých sochách je Buddha obrostlý bytostmi, hmyzem, slimáky, hlemýždi, tak jako v tradici znamená ta „čepice“ s kuliček na jeho hlavě právě hlemýždě, kteří ho oblezli v lese v jeho hlubokých několikadenních meditacích. Dnes slimák může mít a má i jiný význam, plž jako prapor Stínu oblézá celý svět.

Vše jsou symboly, někdy více, někdy méně čitelné a zřejmé, snažím se obrazy vytvářet, jako když hněteš těsto, a nechat dobře dlouho kynout a pak ztuhnout a nestárnout. Je příjemné, když vidím své obrazy staré třeba dvacet třicet let a nemám pocit, že zestárly, to je zářný cíl a také zanechat poselství míru, kterému budou rozumět a rádi číst lidé třeba za stovky let.

Poselství míru je informace, která jednou vypuštěna se neustále šíří. Musí se šířit všemi možnými cestami, poslové musí být různí, musí využít všech možností šíření informace do různých stran a směrů, nahoru i dolu, do ráje i do pekla, musí prostupovat vším.

Informace je nehmotná a nesmrtelná. Může být jako virus, může nakazit, posednout, osedlat mnoho lidí, kéž by se tak stalo a posedl nás mír a radost z dělné práce a sdílení, ne válka a utrpení, ale to je na další vyprávění, milý princi, je už k ránu, musíme si odpočinout, jestli mě nezabiješ, zítra ti povím další příběh, třeba o prostoru a čase, lásce a objektech nabitých energií lidského ducha od ucha k ucha, vidím, že už se těšíš, a já budu žít, děkuji ti, já tobě taky, milá Šé. “ Martin Mainer