This is category.php

This is output of: Výstavy

Jakub Tomáš, který žije v Jihlavě a je absolventem pražské Akademie výtvarných umění (2006 – 2012, prof. Vladimír Kokolia, prof. Jiří Sopko), se od své diplomové práce (2011-2012) pravidelně objevuje na české umělecké scéně jako dobře rozeznatelný malíř, jenž na svých malbách zachycuje prostorové instalace, které si před tím vytváří z papírů / výstřižků a různých objektů.

Ján Kekeli je slovenský fotograf, jenž se poprvé dostal do povědomí díky získání ceny „Foto roku“ nadace VÚB Banky na Slovensku. V roce 2013 se stal finalistou prestižní ceny ESSL. Pro Jána Kekeliho je typické použití analogové fotografie, pomocí které zaznamenává krajinné scenérie Slovenska připomínající obrazy 19. století. Autor snímá krajinu na velký formát negativu s dobře vykreslenými detaily. Soustřeďuje svou pozornost na maximální kvalitu dokumentárního zobrazení.

 

Jakub Tomáš o výstavě:

„Slovem „něcař“ se obecně mezi teology pojmenovává člověk, který nevěří v Boha, ale v NĚCO vyššího věří. Líbí se mi hlavně zvukomalebnost a potenciál vícevýznamovosti tohoto slova. Pokud se však snažím odtrhnout od jeho původního významu, vyvstává ve mně představa o člověku, jenž NĚCO dělá, sám nechápe / neví co, ale cítí, že je to důležité pro něj, nebo jeho okolí. Vlastně mě dráždí již samotné slovo „NĚCO“. Je to slovo, pod které se vejde úplně všechno. Zároveň „něcařství“ chápu jako neschopnost, obavu nebo nevoli pojmenovávat jevy, situace patřičnými jmény, ale to již zavání fenoménem politické korektnosti či nekorektnosti, což jsou termíny, na něž jsem poměrně dost alergický.

Něcař nemusím být já, je to spíše fiktivní postava, jakýsi produkt dnešního světa, je to v podstatě takový soft (jemný) ateista. Od kovaného ateisty ho odlišuje to, že ten nevěří v nic, což já osobně považuji za nejkomplikovanější víru.

V mé práci se se slovem NĚCO konfrontuji neustále, něco neustále dělám – maluji, kutím a často nevím co, proč a nač, ale samozřejmě někde v pozadí mám představu, pocit toho něčeho. Ideálním prostředkem pro formulaci takto nejasných pocitů by byla například gestická malba, nebo abstrakce, ale já se k těmto matným pocitům prokousávám spíše skrze iluzivně- realistickou malbu, která může nést různé jinotaje či surrealistické znaky. Aktuálně se skrze svou práci pasuji do role Boha – stvořitele, vytvářím nová prostředí – fiktivní světy, které jsou fyzicky vystavěné jako trojrozměrné prostory, podle kterých vznikají obrazy – dvojrozměrné „produkty“. Divákovi přímo nepodsouvám interpretaci obrazu. Podstata, symbolika a jinotaje obrazu, se generují od iniciačního momentu skrze jeho vznik až po jeho následné vystavení a prezentaci.

 

Ján Kekeli o své výstavě:


„Sériu fotografií môžme vnímať ako fragmenty vytrhnuté z krátkeho filmu. Pozostáva zo selekcie prác z posledných dvoch rokov, kde ostávam verný princípom subjektívneho dokumentu. Inšpiráciu hľadám v reálnom svete. V ňom nachádzam situácie, ktoré mi umožňujú vytvoriť  vizuálne pôsobivý obraz, interpretujúci moje vnútorne rozpoloženie. Snažím sa pracovať s nachádzanými situáciami, no nevyhýbam sa ani čiastočnej inscenácii. Prioritou tvorby ostáva autentickosť.“

 

Více o vystavovaných:

http://jakubtomas.blogspot.cz/

http://www.jankekeli.sk/cv/

Erik Sikora „Omluvenka / Ospravedlnenka

 

Erik Sikora, který žije a pracuje jako výtvarný pedagog v Košicích, svá studia strávil jak na pražské AVU, kde čerpal z vlivu různých pedagogů, jak stálých, tak hostujících. Svou zkušenost si odnesl také z londýnské University of Arts. Mimo jiné je Erik Sikora absolventem prestižní Ceny Oskára Čepana za rok 2013.

Marta Fišerová (Dům umění, Brno): „Je neúnavným vynálezcem metod pro zlepšení našich životů, stává se samozvaným reportérem nebo tvůrcem svérázných klipů k vlastní hudební produkci. Ve své práci kloubí principy instruktážního videa, teleshopingu, reportáže nebo videa jako záznamu živé akce. Video, v neodmyslitelném DIY stylu, figuruje jako stěžejní forma a je prostředkem komunikace. Své záznamy autor takřka automaticky publikuje v tom nejpřirozenějším prostředí – na Youtube, a skrze své webové stránky – mají tak možnost se svobodně šířit sférami internetu. Jeho díla jsou i přes svoji živelnost velmi konzistentní – nabýváme dojmu, že umění se zcela rozpustilo v jeho životě a tvoří pevnou slitinu člověka a umělce Erika Sikory.“

Arkadiusz Karapuda (*1981), absolvent varšavské Akademie výtvarných umění, kde je nyní proděkanem a asistentem ateliéru malby prof. Zw. Stanisława Baje. Ateliér, pro který je typická kombinace tradičních technik s hledáním jejich nového použití se zrcadlí v Arkadiuszově tvorbě. Najdeme umně zobrazené prvky reality, které formálně poskytují surrealistický pocit bezčasí a nemísta.

Arkadiusz Karapuda o své výstavě: „Název výstavy je parafrází anotace zahajující Krále Ubu Alfreda Jarryho („v Polsku, tedy nikde”), vztahuje se k problematice místa a prostoru. To, co je představeno na povrchu obrazů, vybraných pro výstavu, to jsou místa přechodná, bezvýznamná, nepotřebná​. Na vystavených obrazech jsem se snažil umocnit dojem míst zbavených významu. Podobné motivy je možné najít ve fragmentech architektury, která nás obklopuje, přesto pro tyto obrazy neexistují žádné konkrétní prototypy.

Chtěl jsem,​ aby monumentální a působivá forma, použitá k malování vystavených děl, vtáhla do jejich nitra diváka, který by se stal hrdinou těch​to obrazů. Prostory nasycené intenzivními barvami mají povzbuzovat diváka k průniku zobrazeného světa, nabízejíc jenom: stěny, podlahy, stropy, průhledy, štěrbiny nebo zákoutí.​ Všechny tvoří místa, kter​á bychom mohli najít všude, tedy nikde.“

„Arkadiusz  Karapuda je představitelem čisté malířské formy, která vychází z celkově tradičněji laděné výuky na polských uměleckých školách s důrazem na technologii. Vše, co se následně odehrává v divákovi, je již nadstavbou nad tento vizuální dojem.

Erik Sikora je protikladem tohoto přístupu, kdy se jeho umělecké činění nefixuje na umění – jakožto předmět, ale umění jako prožitek, přístup, ba samotný život. Své prožitky, myšlenky a podobně tedy zaznamenává na video a následně na youtube. Jeho tvorba je běžným divákem snadno reprodukovatelná.

 

U představení těchto dvou umělců však nejde o porovnávání. Jde především o představení fenoménu rozmanitosti uměleckého přístupu, kdy každá z dvou představených  tendencí má na uměleckém poli své místo.“

 

Arkadiusz Karapuda „Všude a nikde/Wszędzie i nigdzie“

vernisáž: 2. 2., kulturní dům, 18:00

 

Arkadiusz Karapuda (*1981), absolvent varšavské Akademie výtvarných umění, kde je nyní proděkanem a asistentem ateliéru malby prof. Zw. Stanisława Baje. Ateliér, pro který je typická kombinace tradičních technik s hledáním jejich nového použití se zrcadlí v Arkadiuszově tvorbě. Najdeme umně zobrazené prvky reality, které formálně poskytují surrealistický pocit bezčasí a nemísta.

Arkadiusz Karapuda o své výstavě: „Název výstavy je parafrází anotace zahajující Krále Ubu Alfreda Jarryho („v Polsku, tedy nikde”), vztahuje se k problematice místa a prostoru. To, co je představeno na povrchu obrazů, vybraných pro výstavu, to jsou místa přechodná, bezvýznamná, nepotřebná​. Na vystavených obrazech jsem se snažil umocnit dojem míst zbavených významu. Podobné motivy je možné najít ve fragmentech architektury, která nás obklopuje, přesto pro tyto obrazy neexistují žádné konkrétní prototypy.

Chtěl jsem,​ aby monumentální a působivá forma, použitá k malování vystavených děl, vtáhla do jejich nitra diváka, který by se stal hrdinou těch​to obrazů. Prostory nasycené intenzivními barvami mají povzbuzovat diváka k průniku zobrazeného světa, nabízejíc jenom: stěny, podlahy, stropy, průhledy, štěrbiny nebo zákoutí.​ Všechny tvoří místa, kter​á bychom mohli najít všude, tedy nikde.“

 

Erik Sikora „Omluvenka / Ospravedlnenka

vernisáž: 2. 2., knihovna, 19:00

Erik Sikora, který žije a pracuje jako výtvarný pedagog v Košicích, svá studia strávil jak na pražské AVU, kde čerpal z vlivu různých pedagogů, jak stálých, tak hostujících. Svou zkušenost si odnesl také z londýnské University of Arts. Mimo jiné je Erik Sikora absolventem prestižní Ceny Oskára Čepana za rok 2013.

Marta Fišerová (Dům umění, Brno): „Je neúnavným vynálezcem metod pro zlepšení našich životů, stává se samozvaným reportérem nebo tvůrcem svérázných klipů k vlastní hudební produkci. Ve své práci kloubí principy instruktážního videa, teleshopingu, reportáže nebo videa jako záznamu živé akce. Video, v neodmyslitelném DIY stylu, figuruje jako stěžejní forma a je prostředkem komunikace. Své záznamy autor takřka automaticky publikuje v tom nejpřirozenějším prostředí – na Youtube, a skrze své webové stránky – mají tak možnost se svobodně šířit sférami internetu. Jeho díla jsou i přes svoji živelnost velmi konzistentní – nabýváme dojmu, že umění se zcela rozpustilo v jeho životě a tvoří pevnou slitinu člověka a umělce Erika Sikory.“

Havířovský rodák Martin Mainer (1959) patří k nejvýznamnějším osobnostem současné české malby. Je držitelem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou získal v roce 1993 a díky ní rok na to absolvoval studijní pobyt v Headlands v Kalifornii. Od roku 1998 se stal vedoucím Ateliéru malířství 2, FaVU VUT v Brně, od roku 2005 je profesorem, od roku 2012 působí na AVU v Praze jako vedoucí ateliéru Malby IV.

 

„Poslové.

Co se děje?

Děje se něco?

Milý princi, my si tady ležíme, něco se děje, cítím to, šumí vítr neklidu, láska a mír mu nevoní, miluje krev, emoce strachu a utrpení jsou jeho obživa, milý princi, my si tady ležíme, povídáme, posloucháme a Stín přichází.

Tomuto stínu stínů už neunikneme, toto si prožijeme, věci mají dnes rychlý spád, milý princi, ano, ano vím, je to tak, je to osud, každý má nějaký osud, od jednotlivců po celé druhy, kmeny, národy, státy, nadstáty a podstáty,   celá Země, milá Šeherezádo, má svůj vyměřený čas a místo a frekvenční vibrace. Každá věc, bytost, všechna hmota je vytvořena na principu protikladů, má svoji frekvenci, na které kmitá, teplý studený, světlo tma,     zlo dobro a tak dále, a toto vše, milá Šéhé, se zdá panu Čepičkovi,     který o nás sní, a paní Kaprové se sní o Čepičkovi, jak spí a sní, a tedy i o nás, paní Kaprová se zdá komu?, neuvěřitelné.

Kdo stvořil vše, byl jednoznačně Stvořitel, nezbývá než kleknout, jsme duchové, milý princi, nic než duchové, často chodící, vím Šéhé milá, vím, jsem jím, milý princi, poslal jsi posly, kam šli a s čím, to je dobrá otázka, milá Šé, slovo posel je od slova posílat a jít – šel s informací, zní v tom taky osel, více poslů jsou poslové, často to bývají oslové, bohužel více než často, posel nese informaci od jednoho krále ke druhému, z hradu na hrad, zeman na hrad, informace můžou být různé, přinesou různé emoce, je dobrý posel i špatné poselství.

Smutný je setnutý posel a že jich bylo, jeden nejvýznamnější z popravených poslů je ukazován nahý a umučený v nekonečném počtu různých uměleckých až tureckých mutací po celém světě již dvě tisíciletí, má to být posel míru, lásky, pravdy a cesty, ve víře v něj byly spáchány ty nejstrašnější genocidy, co lidstvo poznalo v Evropě, v obou Amerikách, v Austrálii i v Asii, známi jsou poslové boží, každý ví, milá Šéhé, jak vypadá bůh i jeho poslové, bílý fousáč, to je jasné, andělé jsou nazí nebo mají bílé řízy, světlé vlasy, růžová líčka, mnohdy pindík, mnohdy ne, nejmilejší syn a posel boží, nosič světla, má rohy a smrdí smrtí, jeho poselství je válka a peklo.

Ale vraťme se k mým poslům, milá moje, poslal jsem jezdců pluk do všech stran s poselstvím míru, klidu, radosti a lásky, mají v rukou šém lásky a jejich poselství se šíří rychleji, než oni sami jedou, a okamžitě nadchne všechna srdce, která poručí mozkům, a je klid a mír, to je můj cíl, krásná Šeherezádo, možná už je pozdě, trochu jsme zaspali, jen tiše doufám, bojím se, moudrá Šé, bojím, stín přichází, každý to cítí, kéž jsme zaspali jen tak, aby lidé mohli Stín ještě zastavit.

Klid, milý princi, spíme, klid, jsme jen sen pana Čepičky, je na něm, kdy se probudí a na vás taky, moji milí.

Každý se může probudit.

Každý se může podívat na mé obrazy a vidět z čeho jsou, jaké mají barvy, jaká je jejich kompozice, cyklus větviček jsou vlastně dopisy psané starodávnými bukvami, tedy rovnými bukovými větvičkami, já jsem použil křivolakou jabloň a někdy ořech, ihned, jak se větvičky položí na podklad, člověk v nich může vidět části písmen, psalo se to samo, byla radost je psát, pisať se rusky řekne malovat, v češtině je proces malířský od slova malý, dělat malé, dělat málo, i to je velmi trefné.

Každý obraz je poselství, příběh, informační uzel, čitelný beze slov a za slovy, milovníci umění ho snadno čtou a po čase i ostatní, celé výtvarné umění jsou kódy, kterým rozumí lidé i po tisíciletích. Antická znalost perspektivy před šesti sty lety explodovala právě v malířství. Schopnost vytvořit, vidět a vnímat iluzivní prostor renesančních malířů rozšířila do slova a do písmene lidem vědomí, perspektiva umožnila a je jasnou příčinou rychlého nastartování kola vědy a dnešních neuvěřitelných vědeckých pokroků, používání strojů je fenomenální.

Vytvoření umělé inteligence schopné se učit a samostatně reagovat, to je jedna z podob toho stínu, milý princi, ten právě tak smrdí, dnes ještě legálně se o exponenciálním vývoji umělé inteligence a jejího použití můžete vzdělat právě prostřednictvím stroje, který její vývoj jedině umožnil a na kterém píšu tyto věty.

Sen vědců se naplnil, jsme už opravdu blízko, jak ve studiu hmoty, tak nehmoty, a co obé vlastně je. Stín a jeho sluhové se smějí, až se za břicha popadají a různě se všemožně podporují, slouží si navzájem, jsou to poslové a jsou vysláni temnotou, jejich cíl je království tmy nastolit. Nemají slitování, dokonce tak mnozí oslové činí v dobré víře.

Ve svých obrazech, milý princi, se snažím komponovat tvary v celek obrazu, vytvořit harmonickou, nebo lépe, radostnou skladbu obrazové plochy, vyjadřující celý komplex mého poznání a specifickou osobní estetiku ve znakových kódech, tvoří je má duše i můj rozum, za slovy je předávám tomu, kdo se podívá, milý princi, je to divná práce malovat obrazy, okna, něco navíc ve světě na zdi visí, co může ladit oku i duchu.

Podvědomí čte informace obrazů a znaků bleskově rychle, právě proto třeba se nám tak rychle něco líbí nebo nelíbí. Obrazy jsou vize, které mně vznikly pod rukama, jsou to zastavené vize. Představte si třeba, že byste mohli zastavit sen, nebo tekutou vizi rozšířeného vědomí, to nejde, obrazy to umí.

Tak tedy, moji poslové jsou před vámi a můžete s nimi navázat kontakt, podívat se, vést dialog, podvědomě přečíst a vědomě se začít probouzet, moje poselství je stejné, jako to princovo, i mám jeho strach, že už je pozdě. Vím o svém strachu i o stínu, byl by zázrak, kdyby se věci obrátily k lepšímu, ale stát se to může, to je také moje poselství.

Větvičky si vytvářely písmena a starodávné znaky, často prastarý slovanský znak slunce, zneužitý Adolfem Velikým, různé druhy otáčení svastiky, už jen ten název je slovanský a je od slova svázat, vázat, vázat se ke Slunci, být jeho vazal. Latinské slovo pro fasces, tedy oboustranné sekyry svázané v symbol otáčení slunce, je z našeho svázat, neuměli to slovo vyslovit, nejdříve z-fasat, pak udělali fasces, samozřejmě větvička je člověčí nebo hmyzí figurka a často drží oštěp nebo jí stojí.

Buddha je klasický symbol světla, osvícení, probuzení, pochopení, klidu a míru. Sám velký Guatáma se musí obracet v hrobě,  že jeho protináboženské učení se stalo náboženstvím a on sám Bohem, to je k pláči, ale tak to chodí. Na mých sochách je Buddha obrostlý bytostmi, hmyzem, slimáky, hlemýždi, tak jako v tradici znamená ta „čepice“ s kuliček na jeho hlavě právě hlemýždě, kteří ho oblezli v lese v jeho hlubokých několikadenních meditacích. Dnes slimák může mít a má i jiný význam, plž jako prapor Stínu oblézá celý svět.

Vše jsou symboly, někdy více, někdy méně čitelné a zřejmé, snažím se obrazy vytvářet, jako když hněteš těsto, a nechat dobře dlouho kynout a pak ztuhnout a nestárnout. Je příjemné, když vidím své obrazy staré třeba dvacet třicet let a nemám pocit, že zestárly, to je zářný cíl a také zanechat poselství míru, kterému budou rozumět a rádi číst lidé třeba za stovky let.

Poselství míru je informace, která jednou vypuštěna se neustále šíří. Musí se šířit všemi možnými cestami, poslové musí být různí, musí využít všech možností šíření informace do různých stran a směrů, nahoru i dolu, do ráje i do pekla, musí prostupovat vším.

Informace je nehmotná a nesmrtelná. Může být jako virus, může nakazit, posednout, osedlat mnoho lidí, kéž by se tak stalo a posedl nás mír a radost z dělné práce a sdílení, ne válka a utrpení, ale to je na další vyprávění, milý princi, je už k ránu, musíme si odpočinout, jestli mě nezabiješ, zítra ti povím další příběh, třeba o prostoru a čase, lásce a objektech nabitých energií lidského ducha od ucha k ucha, vidím, že už se těšíš, a já budu žít, děkuji ti, já tobě taky, milá Šé. “ Martin Mainer

 

Výstava Ateliéru obalový a knižní design katedry Grafika a kresba na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě představí průřez prací studentů a absolventů posledních let. Je koncipována tak, aby divák mohl bez bariér nahlédnout do knih, které jsou stěžejním fenoménem ateliéru. Současně prezentuje grafické, prostorové a ilustrační projekty, které vznikají jako nedílní součást studia.

 

O připravované výstavě svých studentů říká vedoucí ateliéru doc. PhDr. Eliška Čabalová: „Představí médium papír ve všech jeho užitných rovinách. Jako materie, na které profilují ostatní výtvarné obory a současně také jako samostatný Art paper v roli nosného média se všemi svými vizuálními a haptickými vlastnostmi, které význam slova papír posunují do oblasti tvůrčích autorských knih či objektů.“

 

Informace o ateliéru:

https://fakultaumeni.osu.cz/index.php?ktg=25

Průzkumná výstava k 85. výročí města Třince

 

Srdečně Váš

mece-

náš

 

 

kurátor: Petr Kovář

vernisáž: ve čtvrtek 27. října 2016 v 18 h

Galerie města Třince

výstava potrvá do 8. prosince 2016

 

Mecenáš „nepatří“ jen umělci, jemuž svou péčí umožňuje pokračovat v umělecké činnosti, ale nám všem. Z existence umělce neprofituje jen mecenášův obývák, ale celá společnost.

 

Výstava, tematizující význam sběratelství či mecenášství, bude z jedné poloviny umístěna do soukromých bytů, obýváků obyvatel Třince, zatímco obrazy, které tyto obývací pokoje utvářely, se přesunou do galerie a vytvoří druhou, veřejnou polovinu výstavy.

Jsme to, co jíme – oblíbené heslo současnosti, které se nás snaží motivovat ke zdravému stravování, lze se stejným pravdivostním potenciálem použít i na oblast vnímání výtvarného umění: Jsme to, na co se díváme, co reflektujeme, na co myslíme. Jak vypadá umění v Třinci?

 

Výstava si bere za cíl prezentovat místní třinecké umělce ve třech kritických perspektivách:

  1. Výstava třineckých umělců ze sbírek obyvatel Třince. V galerii nebudou vystaveny artefakty umělců, kteří snad někde ve světě vystavují, zatímco zde je nikdo nezná, ale pouze ty, jejichž autoři jsou skutečně reflektováni, uznáni, žiti obyvateli Třince. Jedná se o experiment, je možné, že nejvýznamnější osobnosti se na výstavě neobjeví.

 

  1. Z obýváku odívák! Majitel uměleckého díla zapůjčeného pro účel výstavy získá na dobu jejího trvání náhradou jiné umělecké dílo. To je vybráno kurátorem výstavy z aktuálně vytvářeného depozitáře děl třineckých umělců. Zde by naopak nejvýznamnější osobnosti chybět neměly.

 

  1. Úloha a odpovědnost mecenátu. Výzvu k zapůjčení vlastněných děl obdržely osobnosti činné v reprezentaci města / regionu. Zastupitelé, podnikatelé a ředitelé institucí, představitelé kulturní organizace. Prezentace reprezentantů města? Přes jistou nadsázku (romantičnost, naivitu) v požadavku příkladného patriotického chování u veřejně činných představitelů obce faktem zůstává, že by u nich měla existovat větší pravděpodobnost zájmu, osobního nasazení i citlivosti pro kultivaci a rozvoj regionu. Součástí této péče nemůže nebýt kultura a tedy i výtvarné umění.

 

 

Soukromá osobní investice (vkusová, intelektuální, finanční) je prezentována veřejně, v galerii, zatímco ta veřejná, institucionálně garantovaná naopak v soukromém prostoru. Vzájemná zápůjčka jako dialog o umění. Vernisáž výstavy nabídne diskusi nad výsledky průzkumu. A na to se těšíme.

 

 

 

Jakub Tomáš, který žije v Jihlavě a je absolventem pražské Akademie výtvarných umění (2006 – 2012, prof. Vladimír Kokolia, prof. Jiří Sopko), se od své diplomové práce (2011-2012) pravidelně objevuje na české umělecké scéně jako dobře rozeznatelný malíř, jenž na svých malbách zachycuje prostorové instalace, které si před tím vytváří z papírů / výstřižků a různých objektů.

Ján Kekeli je slovenský fotograf, jenž se poprvé dostal do povědomí díky získání ceny „Foto roku“ nadace VÚB Banky na Slovensku. V roce 2013 se stal finalistou prestižní ceny ESSL. Pro Jána Kekeliho je typické použití analogové fotografie, pomocí které zaznamenává krajinné scenérie Slovenska připomínající obrazy 19. století. Autor snímá krajinu na velký formát negativu s dobře vykreslenými detaily. Soustřeďuje svou pozornost na maximální kvalitu dokumentárního zobrazení.

 

Jakub Tomáš o výstavě:

„Slovem „něcař“ se obecně mezi teology pojmenovává člověk, který nevěří v Boha, ale v NĚCO vyššího věří. Líbí se mi hlavně zvukomalebnost a potenciál vícevýznamovosti tohoto slova. Pokud se však snažím odtrhnout od jeho původního významu, vyvstává ve mně představa o člověku, jenž NĚCO dělá, sám nechápe / neví co, ale cítí, že je to důležité pro něj, nebo jeho okolí. Vlastně mě dráždí již samotné slovo „NĚCO“. Je to slovo, pod které se vejde úplně všechno. Zároveň „něcařství“ chápu jako neschopnost, obavu nebo nevoli pojmenovávat jevy, situace patřičnými jmény, ale to již zavání fenoménem politické korektnosti či nekorektnosti, což jsou termíny, na něž jsem poměrně dost alergický.

Něcař nemusím být já, je to spíše fiktivní postava, jakýsi produkt dnešního světa, je to v podstatě takový soft (jemný) ateista. Od kovaného ateisty ho odlišuje to, že ten nevěří v nic, což já osobně považuji za nejkomplikovanější víru.

V mé práci se se slovem NĚCO konfrontuji neustále, něco neustále dělám – maluji, kutím a často nevím co, proč a nač, ale samozřejmě někde v pozadí mám představu, pocit toho něčeho. Ideálním prostředkem pro formulaci takto nejasných pocitů by byla například gestická malba, nebo abstrakce, ale já se k těmto matným pocitům prokousávám spíše skrze iluzivně- realistickou malbu, která může nést různé jinotaje či surrealistické znaky. Aktuálně se skrze svou práci pasuji do role Boha – stvořitele, vytvářím nová prostředí – fiktivní světy, které jsou fyzicky vystavěné jako trojrozměrné prostory, podle kterých vznikají obrazy – dvojrozměrné „produkty“. Divákovi přímo nepodsouvám interpretaci obrazu. Podstata, symbolika a jinotaje obrazu, se generují od iniciačního momentu skrze jeho vznik až po jeho následné vystavení a prezentaci.

 

Ján Kekeli o své výstavě:


„Sériu fotografií môžme vnímať ako fragmenty vytrhnuté z krátkeho filmu. Pozostáva zo selekcie prác z posledných dvoch rokov, kde ostávam verný princípom subjektívneho dokumentu. Inšpiráciu hľadám v reálnom svete. V ňom nachádzam situácie, ktoré mi umožňujú vytvoriť  vizuálne pôsobivý obraz, interpretujúci moje vnútorne rozpoloženie. Snažím sa pracovať s nachádzanými situáciami, no nevyhýbam sa ani čiastočnej inscenácii. Prioritou tvorby ostáva autentickosť.“

 

Více o vystavovaných:

http://jakubtomas.blogspot.cz/

http://www.jankekeli.sk/cv/

Erik Sikora „Omluvenka / Ospravedlnenka

 

Erik Sikora, který žije a pracuje jako výtvarný pedagog v Košicích, svá studia strávil jak na pražské AVU, kde čerpal z vlivu různých pedagogů, jak stálých, tak hostujících. Svou zkušenost si odnesl také z londýnské University of Arts. Mimo jiné je Erik Sikora absolventem prestižní Ceny Oskára Čepana za rok 2013.

Marta Fišerová (Dům umění, Brno): „Je neúnavným vynálezcem metod pro zlepšení našich životů, stává se samozvaným reportérem nebo tvůrcem svérázných klipů k vlastní hudební produkci. Ve své práci kloubí principy instruktážního videa, teleshopingu, reportáže nebo videa jako záznamu živé akce. Video, v neodmyslitelném DIY stylu, figuruje jako stěžejní forma a je prostředkem komunikace. Své záznamy autor takřka automaticky publikuje v tom nejpřirozenějším prostředí – na Youtube, a skrze své webové stránky – mají tak možnost se svobodně šířit sférami internetu. Jeho díla jsou i přes svoji živelnost velmi konzistentní – nabýváme dojmu, že umění se zcela rozpustilo v jeho životě a tvoří pevnou slitinu člověka a umělce Erika Sikory.“

Arkadiusz Karapuda (*1981), absolvent varšavské Akademie výtvarných umění, kde je nyní proděkanem a asistentem ateliéru malby prof. Zw. Stanisława Baje. Ateliér, pro který je typická kombinace tradičních technik s hledáním jejich nového použití se zrcadlí v Arkadiuszově tvorbě. Najdeme umně zobrazené prvky reality, které formálně poskytují surrealistický pocit bezčasí a nemísta.

Arkadiusz Karapuda o své výstavě: „Název výstavy je parafrází anotace zahajující Krále Ubu Alfreda Jarryho („v Polsku, tedy nikde”), vztahuje se k problematice místa a prostoru. To, co je představeno na povrchu obrazů, vybraných pro výstavu, to jsou místa přechodná, bezvýznamná, nepotřebná​. Na vystavených obrazech jsem se snažil umocnit dojem míst zbavených významu. Podobné motivy je možné najít ve fragmentech architektury, která nás obklopuje, přesto pro tyto obrazy neexistují žádné konkrétní prototypy.

Chtěl jsem,​ aby monumentální a působivá forma, použitá k malování vystavených děl, vtáhla do jejich nitra diváka, který by se stal hrdinou těch​to obrazů. Prostory nasycené intenzivními barvami mají povzbuzovat diváka k průniku zobrazeného světa, nabízejíc jenom: stěny, podlahy, stropy, průhledy, štěrbiny nebo zákoutí.​ Všechny tvoří místa, kter​á bychom mohli najít všude, tedy nikde.“

„Arkadiusz  Karapuda je představitelem čisté malířské formy, která vychází z celkově tradičněji laděné výuky na polských uměleckých školách s důrazem na technologii. Vše, co se následně odehrává v divákovi, je již nadstavbou nad tento vizuální dojem.

Erik Sikora je protikladem tohoto přístupu, kdy se jeho umělecké činění nefixuje na umění – jakožto předmět, ale umění jako prožitek, přístup, ba samotný život. Své prožitky, myšlenky a podobně tedy zaznamenává na video a následně na youtube. Jeho tvorba je běžným divákem snadno reprodukovatelná.

 

U představení těchto dvou umělců však nejde o porovnávání. Jde především o představení fenoménu rozmanitosti uměleckého přístupu, kdy každá z dvou představených  tendencí má na uměleckém poli své místo.“

 

Arkadiusz Karapuda „Všude a nikde/Wszędzie i nigdzie“

vernisáž: 2. 2., kulturní dům, 18:00

 

Arkadiusz Karapuda (*1981), absolvent varšavské Akademie výtvarných umění, kde je nyní proděkanem a asistentem ateliéru malby prof. Zw. Stanisława Baje. Ateliér, pro který je typická kombinace tradičních technik s hledáním jejich nového použití se zrcadlí v Arkadiuszově tvorbě. Najdeme umně zobrazené prvky reality, které formálně poskytují surrealistický pocit bezčasí a nemísta.

Arkadiusz Karapuda o své výstavě: „Název výstavy je parafrází anotace zahajující Krále Ubu Alfreda Jarryho („v Polsku, tedy nikde”), vztahuje se k problematice místa a prostoru. To, co je představeno na povrchu obrazů, vybraných pro výstavu, to jsou místa přechodná, bezvýznamná, nepotřebná​. Na vystavených obrazech jsem se snažil umocnit dojem míst zbavených významu. Podobné motivy je možné najít ve fragmentech architektury, která nás obklopuje, přesto pro tyto obrazy neexistují žádné konkrétní prototypy.

Chtěl jsem,​ aby monumentální a působivá forma, použitá k malování vystavených děl, vtáhla do jejich nitra diváka, který by se stal hrdinou těch​to obrazů. Prostory nasycené intenzivními barvami mají povzbuzovat diváka k průniku zobrazeného světa, nabízejíc jenom: stěny, podlahy, stropy, průhledy, štěrbiny nebo zákoutí.​ Všechny tvoří místa, kter​á bychom mohli najít všude, tedy nikde.“

 

Erik Sikora „Omluvenka / Ospravedlnenka

vernisáž: 2. 2., knihovna, 19:00

Erik Sikora, který žije a pracuje jako výtvarný pedagog v Košicích, svá studia strávil jak na pražské AVU, kde čerpal z vlivu různých pedagogů, jak stálých, tak hostujících. Svou zkušenost si odnesl také z londýnské University of Arts. Mimo jiné je Erik Sikora absolventem prestižní Ceny Oskára Čepana za rok 2013.

Marta Fišerová (Dům umění, Brno): „Je neúnavným vynálezcem metod pro zlepšení našich životů, stává se samozvaným reportérem nebo tvůrcem svérázných klipů k vlastní hudební produkci. Ve své práci kloubí principy instruktážního videa, teleshopingu, reportáže nebo videa jako záznamu živé akce. Video, v neodmyslitelném DIY stylu, figuruje jako stěžejní forma a je prostředkem komunikace. Své záznamy autor takřka automaticky publikuje v tom nejpřirozenějším prostředí – na Youtube, a skrze své webové stránky – mají tak možnost se svobodně šířit sférami internetu. Jeho díla jsou i přes svoji živelnost velmi konzistentní – nabýváme dojmu, že umění se zcela rozpustilo v jeho životě a tvoří pevnou slitinu člověka a umělce Erika Sikory.“

Havířovský rodák Martin Mainer (1959) patří k nejvýznamnějším osobnostem současné české malby. Je držitelem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou získal v roce 1993 a díky ní rok na to absolvoval studijní pobyt v Headlands v Kalifornii. Od roku 1998 se stal vedoucím Ateliéru malířství 2, FaVU VUT v Brně, od roku 2005 je profesorem, od roku 2012 působí na AVU v Praze jako vedoucí ateliéru Malby IV.

 

„Poslové.

Co se děje?

Děje se něco?

Milý princi, my si tady ležíme, něco se děje, cítím to, šumí vítr neklidu, láska a mír mu nevoní, miluje krev, emoce strachu a utrpení jsou jeho obživa, milý princi, my si tady ležíme, povídáme, posloucháme a Stín přichází.

Tomuto stínu stínů už neunikneme, toto si prožijeme, věci mají dnes rychlý spád, milý princi, ano, ano vím, je to tak, je to osud, každý má nějaký osud, od jednotlivců po celé druhy, kmeny, národy, státy, nadstáty a podstáty,   celá Země, milá Šeherezádo, má svůj vyměřený čas a místo a frekvenční vibrace. Každá věc, bytost, všechna hmota je vytvořena na principu protikladů, má svoji frekvenci, na které kmitá, teplý studený, světlo tma,     zlo dobro a tak dále, a toto vše, milá Šéhé, se zdá panu Čepičkovi,     který o nás sní, a paní Kaprové se sní o Čepičkovi, jak spí a sní, a tedy i o nás, paní Kaprová se zdá komu?, neuvěřitelné.

Kdo stvořil vše, byl jednoznačně Stvořitel, nezbývá než kleknout, jsme duchové, milý princi, nic než duchové, často chodící, vím Šéhé milá, vím, jsem jím, milý princi, poslal jsi posly, kam šli a s čím, to je dobrá otázka, milá Šé, slovo posel je od slova posílat a jít – šel s informací, zní v tom taky osel, více poslů jsou poslové, často to bývají oslové, bohužel více než často, posel nese informaci od jednoho krále ke druhému, z hradu na hrad, zeman na hrad, informace můžou být různé, přinesou různé emoce, je dobrý posel i špatné poselství.

Smutný je setnutý posel a že jich bylo, jeden nejvýznamnější z popravených poslů je ukazován nahý a umučený v nekonečném počtu různých uměleckých až tureckých mutací po celém světě již dvě tisíciletí, má to být posel míru, lásky, pravdy a cesty, ve víře v něj byly spáchány ty nejstrašnější genocidy, co lidstvo poznalo v Evropě, v obou Amerikách, v Austrálii i v Asii, známi jsou poslové boží, každý ví, milá Šéhé, jak vypadá bůh i jeho poslové, bílý fousáč, to je jasné, andělé jsou nazí nebo mají bílé řízy, světlé vlasy, růžová líčka, mnohdy pindík, mnohdy ne, nejmilejší syn a posel boží, nosič světla, má rohy a smrdí smrtí, jeho poselství je válka a peklo.

Ale vraťme se k mým poslům, milá moje, poslal jsem jezdců pluk do všech stran s poselstvím míru, klidu, radosti a lásky, mají v rukou šém lásky a jejich poselství se šíří rychleji, než oni sami jedou, a okamžitě nadchne všechna srdce, která poručí mozkům, a je klid a mír, to je můj cíl, krásná Šeherezádo, možná už je pozdě, trochu jsme zaspali, jen tiše doufám, bojím se, moudrá Šé, bojím, stín přichází, každý to cítí, kéž jsme zaspali jen tak, aby lidé mohli Stín ještě zastavit.

Klid, milý princi, spíme, klid, jsme jen sen pana Čepičky, je na něm, kdy se probudí a na vás taky, moji milí.

Každý se může probudit.

Každý se může podívat na mé obrazy a vidět z čeho jsou, jaké mají barvy, jaká je jejich kompozice, cyklus větviček jsou vlastně dopisy psané starodávnými bukvami, tedy rovnými bukovými větvičkami, já jsem použil křivolakou jabloň a někdy ořech, ihned, jak se větvičky položí na podklad, člověk v nich může vidět části písmen, psalo se to samo, byla radost je psát, pisať se rusky řekne malovat, v češtině je proces malířský od slova malý, dělat malé, dělat málo, i to je velmi trefné.

Každý obraz je poselství, příběh, informační uzel, čitelný beze slov a za slovy, milovníci umění ho snadno čtou a po čase i ostatní, celé výtvarné umění jsou kódy, kterým rozumí lidé i po tisíciletích. Antická znalost perspektivy před šesti sty lety explodovala právě v malířství. Schopnost vytvořit, vidět a vnímat iluzivní prostor renesančních malířů rozšířila do slova a do písmene lidem vědomí, perspektiva umožnila a je jasnou příčinou rychlého nastartování kola vědy a dnešních neuvěřitelných vědeckých pokroků, používání strojů je fenomenální.

Vytvoření umělé inteligence schopné se učit a samostatně reagovat, to je jedna z podob toho stínu, milý princi, ten právě tak smrdí, dnes ještě legálně se o exponenciálním vývoji umělé inteligence a jejího použití můžete vzdělat právě prostřednictvím stroje, který její vývoj jedině umožnil a na kterém píšu tyto věty.

Sen vědců se naplnil, jsme už opravdu blízko, jak ve studiu hmoty, tak nehmoty, a co obé vlastně je. Stín a jeho sluhové se smějí, až se za břicha popadají a různě se všemožně podporují, slouží si navzájem, jsou to poslové a jsou vysláni temnotou, jejich cíl je království tmy nastolit. Nemají slitování, dokonce tak mnozí oslové činí v dobré víře.

Ve svých obrazech, milý princi, se snažím komponovat tvary v celek obrazu, vytvořit harmonickou, nebo lépe, radostnou skladbu obrazové plochy, vyjadřující celý komplex mého poznání a specifickou osobní estetiku ve znakových kódech, tvoří je má duše i můj rozum, za slovy je předávám tomu, kdo se podívá, milý princi, je to divná práce malovat obrazy, okna, něco navíc ve světě na zdi visí, co může ladit oku i duchu.

Podvědomí čte informace obrazů a znaků bleskově rychle, právě proto třeba se nám tak rychle něco líbí nebo nelíbí. Obrazy jsou vize, které mně vznikly pod rukama, jsou to zastavené vize. Představte si třeba, že byste mohli zastavit sen, nebo tekutou vizi rozšířeného vědomí, to nejde, obrazy to umí.

Tak tedy, moji poslové jsou před vámi a můžete s nimi navázat kontakt, podívat se, vést dialog, podvědomě přečíst a vědomě se začít probouzet, moje poselství je stejné, jako to princovo, i mám jeho strach, že už je pozdě. Vím o svém strachu i o stínu, byl by zázrak, kdyby se věci obrátily k lepšímu, ale stát se to může, to je také moje poselství.

Větvičky si vytvářely písmena a starodávné znaky, často prastarý slovanský znak slunce, zneužitý Adolfem Velikým, různé druhy otáčení svastiky, už jen ten název je slovanský a je od slova svázat, vázat, vázat se ke Slunci, být jeho vazal. Latinské slovo pro fasces, tedy oboustranné sekyry svázané v symbol otáčení slunce, je z našeho svázat, neuměli to slovo vyslovit, nejdříve z-fasat, pak udělali fasces, samozřejmě větvička je člověčí nebo hmyzí figurka a často drží oštěp nebo jí stojí.

Buddha je klasický symbol světla, osvícení, probuzení, pochopení, klidu a míru. Sám velký Guatáma se musí obracet v hrobě,  že jeho protináboženské učení se stalo náboženstvím a on sám Bohem, to je k pláči, ale tak to chodí. Na mých sochách je Buddha obrostlý bytostmi, hmyzem, slimáky, hlemýždi, tak jako v tradici znamená ta „čepice“ s kuliček na jeho hlavě právě hlemýždě, kteří ho oblezli v lese v jeho hlubokých několikadenních meditacích. Dnes slimák může mít a má i jiný význam, plž jako prapor Stínu oblézá celý svět.

Vše jsou symboly, někdy více, někdy méně čitelné a zřejmé, snažím se obrazy vytvářet, jako když hněteš těsto, a nechat dobře dlouho kynout a pak ztuhnout a nestárnout. Je příjemné, když vidím své obrazy staré třeba dvacet třicet let a nemám pocit, že zestárly, to je zářný cíl a také zanechat poselství míru, kterému budou rozumět a rádi číst lidé třeba za stovky let.

Poselství míru je informace, která jednou vypuštěna se neustále šíří. Musí se šířit všemi možnými cestami, poslové musí být různí, musí využít všech možností šíření informace do různých stran a směrů, nahoru i dolu, do ráje i do pekla, musí prostupovat vším.

Informace je nehmotná a nesmrtelná. Může být jako virus, může nakazit, posednout, osedlat mnoho lidí, kéž by se tak stalo a posedl nás mír a radost z dělné práce a sdílení, ne válka a utrpení, ale to je na další vyprávění, milý princi, je už k ránu, musíme si odpočinout, jestli mě nezabiješ, zítra ti povím další příběh, třeba o prostoru a čase, lásce a objektech nabitých energií lidského ducha od ucha k ucha, vidím, že už se těšíš, a já budu žít, děkuji ti, já tobě taky, milá Šé. “ Martin Mainer

 

Výstava Ateliéru obalový a knižní design katedry Grafika a kresba na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě představí průřez prací studentů a absolventů posledních let. Je koncipována tak, aby divák mohl bez bariér nahlédnout do knih, které jsou stěžejním fenoménem ateliéru. Současně prezentuje grafické, prostorové a ilustrační projekty, které vznikají jako nedílní součást studia.

 

O připravované výstavě svých studentů říká vedoucí ateliéru doc. PhDr. Eliška Čabalová: „Představí médium papír ve všech jeho užitných rovinách. Jako materie, na které profilují ostatní výtvarné obory a současně také jako samostatný Art paper v roli nosného média se všemi svými vizuálními a haptickými vlastnostmi, které význam slova papír posunují do oblasti tvůrčích autorských knih či objektů.“

 

Informace o ateliéru:

https://fakultaumeni.osu.cz/index.php?ktg=25

Průzkumná výstava k 85. výročí města Třince

 

Srdečně Váš

mece-

náš

 

 

kurátor: Petr Kovář

vernisáž: ve čtvrtek 27. října 2016 v 18 h

Galerie města Třince

výstava potrvá do 8. prosince 2016

 

Mecenáš „nepatří“ jen umělci, jemuž svou péčí umožňuje pokračovat v umělecké činnosti, ale nám všem. Z existence umělce neprofituje jen mecenášův obývák, ale celá společnost.

 

Výstava, tematizující význam sběratelství či mecenášství, bude z jedné poloviny umístěna do soukromých bytů, obýváků obyvatel Třince, zatímco obrazy, které tyto obývací pokoje utvářely, se přesunou do galerie a vytvoří druhou, veřejnou polovinu výstavy.

Jsme to, co jíme – oblíbené heslo současnosti, které se nás snaží motivovat ke zdravému stravování, lze se stejným pravdivostním potenciálem použít i na oblast vnímání výtvarného umění: Jsme to, na co se díváme, co reflektujeme, na co myslíme. Jak vypadá umění v Třinci?

 

Výstava si bere za cíl prezentovat místní třinecké umělce ve třech kritických perspektivách:

  1. Výstava třineckých umělců ze sbírek obyvatel Třince. V galerii nebudou vystaveny artefakty umělců, kteří snad někde ve světě vystavují, zatímco zde je nikdo nezná, ale pouze ty, jejichž autoři jsou skutečně reflektováni, uznáni, žiti obyvateli Třince. Jedná se o experiment, je možné, že nejvýznamnější osobnosti se na výstavě neobjeví.

 

  1. Z obýváku odívák! Majitel uměleckého díla zapůjčeného pro účel výstavy získá na dobu jejího trvání náhradou jiné umělecké dílo. To je vybráno kurátorem výstavy z aktuálně vytvářeného depozitáře děl třineckých umělců. Zde by naopak nejvýznamnější osobnosti chybět neměly.

 

  1. Úloha a odpovědnost mecenátu. Výzvu k zapůjčení vlastněných děl obdržely osobnosti činné v reprezentaci města / regionu. Zastupitelé, podnikatelé a ředitelé institucí, představitelé kulturní organizace. Prezentace reprezentantů města? Přes jistou nadsázku (romantičnost, naivitu) v požadavku příkladného patriotického chování u veřejně činných představitelů obce faktem zůstává, že by u nich měla existovat větší pravděpodobnost zájmu, osobního nasazení i citlivosti pro kultivaci a rozvoj regionu. Součástí této péče nemůže nebýt kultura a tedy i výtvarné umění.

 

 

Soukromá osobní investice (vkusová, intelektuální, finanční) je prezentována veřejně, v galerii, zatímco ta veřejná, institucionálně garantovaná naopak v soukromém prostoru. Vzájemná zápůjčka jako dialog o umění. Vernisáž výstavy nabídne diskusi nad výsledky průzkumu. A na to se těšíme.