This is category.php

This is output of: Výstavy

Karolina Rossi: Plastic Orgasm

Galerie města Třince

Kurátorka: Karina Kottová

 

 

 

Pár let poté našli v zátoce rejnoků silikonový implantát z jejího ňadra, který se mezitím zcela sžil s místními obyvateli. Večerní slunce prosvěcovalo jeho vypouklý tvar podobně jako tělo průsvitné chobotnice, která má podle webových stránek věnovaných celebritám a dalším nadpřirozeným bytostem společný původ s mimozemšťany nebo duchy. Po západu slunce chobotnice zažehá vlastní světlo, aby poukázala na svou nepříliš komplikovanou, ale z optického i mechanického hlediska fascinující vnitřní strukturu. Silikon na rozdíl od této bytosti zůstává potmě, což je pro zachování jeho důstojnosti v kontextu podmořského světa určitě lepší, jinak by se totiž vyjevilo, že žádný svítící mozek ani nic podobného neobsahuje. Je to homogenní hmota a do hlubin oceánu se hodí opravdu jen povrchně svým měkkým ergonomickým tvarem, který měl za poprsí majitelky implantátu vyhrát souboj s gravitací. Přesto nelze říci, že by se za denního provozu netěšil určité oblibě. Zapadl rozhodně lépe než mikrotenové sáčky nebo kartáčky na zuby, které se sice stávaly obsahem žaludků mořských tvorů, ale nebyly nikdy plnohodnotně přijaty do potravního řetězce. Ryby a jejich blízcí je konzumovali z různých důvodů, od zvědavosti a lačnění po novotách až po vědomě sebedestruktivní vervu spasit svět a trochu kolem sebe uklidit. Nejlépe byly asimilovány mikroskopické částečky plastu, zejména mořskou solí, která se dokonce i na lidském talíři statečně tvářila, jako že tam nejsou. Ale mořské potvory o nich samozřejmě věděly a přestože jim plastový prach nijak zvlášť nepřekážel, měly k těmto malým kouskům čehosi, co znaly v poměru k vlastním dějinám opravdu jen velice krátce, poněkud ambivalentní vztah. V tomto srovnání si implantát vedl opravdu mimořádně. Nejen že ho za ta léta nikdo nepozřel, ale mnohdy dokonce díky silným proudům plul s hejny rejnoků, což byla v tomto prostředí velká výsada. Některé ryby ho – podobně jako lidé chobotnice – považovaly za nějakého ducha, který zpola patří do jejich světa, a zpola do jiného. Pro vnější pozorovatele, zejména potápěče a šnorchlisty, které do zátoky vypouštěly turistické loďky, implantát alespoň na chvíli zosobnil touhu spatřit něco mimořádného. Když se ho ale dotkla lidská ruka, zvědavost byla v mžiku nahrazena pocitem odporu. Někdy vyvstaly otázky po tom, kde se vzal silikonový prsní implantát uprostřed zátoky a čilé lidské mozky si představovaly mysteriózní hororové story, které logicky musely všechny skončit u něčeho podobného: žralok byl jeden z mála, kdo z ekologických a etických důvodů opravdu zásadově nejedl umělé hmoty, a tak při konzumaci majitelky výstavního poprsí šikovně oddělil zrno od plev a implantát vyplivl zpět do vody. Tak to samozřejmě vůbec nebylo, ale mnoha turistům z té představy v tropicky teplé vodě stejně přejel mráz po zádech.

 

Karolína Rossi (1983) pochází z Bystřice nad Pernštejnem, v současnosti žije a pracuje v Praze. V roce 2012 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii. V roce 2008 strávila semestr na Ecole superieure des beaux Arts v Aix en Provence ve Francii. Pracuje především v médiu malby a akvarelové koláže, s přesahy do prostorových instalací. Svou práci představila v řadě nezávislých galerií i výstavních institucí po České republice, v poslední době například v Galerii Nevan Contempo (s Viktorem Takáčem),  prostoru Berlínskej model, galerii Altán Klamovka, xxx

vybrané skupinové výstavy: 2016, Any Day Now, Karlin studios, Praha 2014, Urban pangea people, Karlin studios, Praha 2014, Ruce v moři fazolových květů, galerie Alternativa – OGV, Jihlava

samostatné výstavy: 2016, Úžas, Industra gallery, Brno 2016, To, co zbylo, Berlínskej model, Praha ( s Viktorem Takáčem) 2016, Odsouzen k přeludu, Alfréd ve dvoře, Praha 2015, Kánon, galerie Kostka/Meet factory, Praha ( s Annou Hulačovou, Terezou Příhodovou)

不久
Každou chvílí.
Zanedlouho.
Co nevidět.
Brzy.
Už.
Každá kultura zasazuje svoji budoucnost do momentu uskutečnění. V něm se všechno odehraje, vyřeší, ukáže, rozsoudí, posune a dopadne. Zítřek je iluze, utěšující a zlověstná zároveň. Je příčinou naší naděje i našeho zklamání. Jediné, co vám totiž může zítřek slíbit, je další zítřek. Stačí vám to?

Vlajeme životem nad propastí, autobus nemá dno. Pravidla jsou zřejmá až průhledná a výsledek jednoznačný. Přesto doufáme, že tentokrát to bude jiné — jaký by to celé jinak mělo smysl? Tentokrát se to vyplatí. Tentokrát má cenu uvěřit iluzi a držet se madel. Však ona tu nejsou jen tak pro nic za nic. Musí přece být nějaká odměna za všechno to doufání.

Ve svém díle zkoumám rozdíl mezi slibem a hrozbou jako dvojjediným smyslem budoucnosti. Cestující jsou povinni za jízdy se držet.

_____________________________
Adam Hrubý, *1984, Hong Kong
Adam Hrubý je nesnesitelně nabroušený drahokam a šumivá hyperbytost. Vylosovaný šťastlivec a stálý příznivec. Adam Hrubý je úplná nula, nasazená jednička a nerozlučná dvojka; vyhledávaný expert na sémiogenezi trendů a racionalizaci póz. Adam Hrubý je dobrý strávník. Adam Hrubý je často zván ke tvorbě strategií a kreativních konceptů pro jednotlivce, neziskové organizace, start-upy, univerzity, korporace, politické strany a platformy na ovládnutí lidstva. Adam Hrubý se odborně specializuje na něco mezi. Adam Hrubý také studoval počítače a na počkání dokáže pumping lemma pro bezkontextové gramatiky. Ve svém volném čase žije celý svůj život. K jeho oblíbeným kratochvílím patří emulgace vajec máslem, sbírání krásných duší a dotýkání se. Adam Hrubý je úplně obyčejný zvláštní případ. Adam Hrubý věří, že když o sobě lidé píší ve třetí osobě, lidé jejich výrokům spíše uvěří. Adam Hrubý je bezpečný, je-li užíván dle návodu.

 

https://hruby.guru/

lifefindsawayproject.tumblr.com/

www.artlist.cz/johana-posova-108589

fotografgallery.cz/barbora-fastrova

www.artmap.cz/barbora-fastrova

 

 

Přestože se osud Johany Pošové a Barbory Fastrové zkřížil již v době studií Hellichovy střední průmyslové školy grafické a obě jsou absolventky Ateliéru fotografie pražské UMRUM, jejich spolupráce vznikla na výstavě v Berlínském modelu v Praze v roce 2014. Od té doby dvojice vytvořila několik výstav v Čechách i v zahraničí a zúčastnila se společné rezidence. Přestože se studium obou umělkyň týkalo především klasické fotografie, obě charakterizuje snaha toto médium překročit. Používají video, keramické objekty, performance, či poslední dobou více známé plastiky tvořené technikou papírmaše. Tato nenákladná technika jim dovoluje vyjadřovat se volně v prostoru hmatatelnými objekty větších měřítek, což dává obsahu jejich výstav určitý důraz. Tématem výstavy je totiž především ekologický apel na to, že člověk není v centru dění naší planety – jsme si rovni s ostatními živými organismy. I výstava v Galerii města Třince se života zvířat týká –  konkrétně těch v podmořském světě. V současné krizi nadmíry plastů v oceánech a umírajících korálových útesů je název výstavy „Suchá handra na dně mořském“ označením absurdnosti situace, ale i naděje.

 

Barbora Fastrová (*1988)

Vysoká škola umělecko průmyslová, at. Fotografie 2008-2015

Stáž at. Sochařství (PUCP Lima) 2013

Stáž at. Sochařství (Vysoká škola umělecko průmyslová) 2012

Střední průmyslová škola grafická, Fotografie a média 2004-2008

Johana Pošová (*1985)

Vysoká škola umělecko průmyslová, at. Fotografie 2005-2011

Stáž at. Fotografie (Academia de Bellas Artes Valencia) 2008

Stáž at. Animace (Vysoká škola umělecko průmyslová) 2007

Střední průmyslová škola grafická, Fotografie a média 2001-2005

 

Michal Machat, nar. 14. srpna 1963 v Praze. Malíř, sochař, sklářský výtvarník, grafik, ilustrátor, pedagog a příležitostný vydavatel. Po Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara (1978–1982) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ateliér skla, profesoři S. Libenský, J. Svoboda a V. Kopecký (1984–1990). Jako lektor působil na sklářské škole v Seattlu (1992), v letech 2000–2002 vedl oddělení hutního tvarování skla na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Je zastoupen ve sbírkách řady českých i světových galerií a muzeí. Od roku 1984 se zúčastnil sta skupinových výstav, od roku 1988 uspořádal na čtyřicet samostatných výstav. Originální tvůrčí a výstavní spoluprací s Martinem Velíškem v letech 1987–1993 šokoval prudérní část veřejnosti. V rozmezí let 1993–2000 se věnoval rodině, přestavbě rodinného domu a stavbě ateliéru v Železném Brodě, nevystavoval vůbec. Navrhoval a vzoroval hutně tvarované skleněné figurální plastiky pro Žeznobrodské sklo a. s. (2002–2003), společně s Ivanou Šrámkovou vytvořil Slepičí program (2002–2004) a kolekci užitkového Ši-Ši skla (2003–2004) ve škrdlovické sklářské huti Beránek spol. s r. o. Projekcí autorského animovaného filmu Flaksy v Omlží doprovodil sérii veřejných vystoupení hudební skupiny Natvrdo (2009–2013). Ilustroval nebo/i vydal knihy, např. Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (Mladá fronta a Prostor, Praha 2006), Ivan Zdeněk Mastník, Michal Machat: Běžná lidská podoba (soukromé vydání, Železný Brod 2009), Ivan Zdeněk Mastník: Kovkop (soukromé vydání, Železný Brod 2014). Dále se v tvůrčím tandemu podílel na vzniku knižních titulů: Petr Pazdera Payne: Figury, figurace, figuranti a figuríny (Medard, Praha 2005), Michal Machat, Petr Pazdera Payne: Slepicmo koňmo (soukromý tisk, Železný Brod 2007), Petr Pazdera Payne, Michal Machat: Úkazy (soukromé vydání, Železný Brod 2016). Žije v Železném Brodě se svou ženou Hanou Hančovou, mají pět dětí.

www.petrdub.cz

Prostory mezi obrazy?

Co jsou to prostory mezi obrazy? Abychom si dovedli odpovědět na podobnou otázku, je na místě zeptat se: „Co to je vlastně obraz?“ Závěsná malba na stěně? Fotografický snímek přírodní scenérie? Abstraktní malba? Nebo vlastně tak trochu „cokoliv,“ co nainstalujeme do galerie a instituce prohlásí za – umění?

 

Petr Dub se ve své tvorbě záměrně pohybuje na hraně civilního vnímání viděného světa, který nás obklopuje a vizuálního rozhraní pojmů vysokého umění. Zatímco v běžném denním shonu míjíme tisíce zátiší a symbolů, které v podstatě vnímáme jako nekonečný proud zážitků, samotný prostor galerii představuje možnost pro zklidnění mysli a sakrální prostor pro uctívání – „absolutního obrazu.“ Minuty spočinutí, ticha a kontemplace.

 

Pro autora je galerie laboratoří a rámem současně. Na jedné straně experimentuje s vlastním uměleckým programem na poli současné nezobrazivé malby, na straně druhé se současným statutem malby jako takové. Autor se obrací k dějinám malířství, které tradičně reinterpretovalo náš svět do dvoudimenzionálních obrazů a zároveň nás upozorňuje na fakt, že viděnou realitu vnímáme především na základě lidské schopnosti skládat abstraktní informace do konkrétních myšlenkových celků, nikoliv na základě představy o tom, že všichni dovedeme společně verbalizovat objektivně naše vědomí.

 

Klíčovací modrá barva využívaná hojně ve filmovém průmyslu pro pozadí digitálních triků představuje pro Duba ve výstavě právě ony „mezery“ v našem vnímání. Ne vždy, to co vidíme, i přesně chápeme. A ne vždy, jsem schopni tyto zážitky společně sdílet. Autor divákovi nabízí v podstatě bezbřehou úroveň možného dialogu. Žádná z variant instalace výstavy není definitivní či dokonalá, ale každá nabízí nový pohled čtení. Pro pochopení komplexního uměleckého obrazu je totiž podle autora třeba stejného úsilí jako pro pochopení našeho celoživotního směřování. Oba cíle jsou nedostupné, ale oba stojí za to neustále – pokoušet. Někdy se tak může docela jednoduše zdát, že právě ony „mezery“ vytvářejí komplexní celky.

Studoval na Pedagogickém gymnáziu v Orlové (1952-1956). Malířskou dráhu začínal pod vedením Gustawa Fierly. Zabývá se malbou, grafikou, ilustrací, scénografií, tvoří divadelní loutky, je hudebníkem a skladatelem. Pracoval v těšínském loutkovém divadle Bajka (umělecký vedoucí 1962 – 1982), pro které navrhl a realizoval řadu loutek i scén, a jako jevištní výtvarník a korepetitor v Těšínském divadle.

„Ačkoliv Bronisław Liberda (*1937) v průběhu svého života používal především tradiční techniky grafiky, kresby, či renesanční olejomalby, kdy i několik měsíců kladl postupně vrstvy transparentních tónů na sebe, aby tak vytvořil jemné přechody snových výjevů, v posledních letech je mu velkým pomocníkem počítač, který osvobodil jeho představivost a může díky němu rychle zaznamenávat své vize.
Je tato technika, ačkoliv zabere mnohem méně času, stejně tak hodnotným ztvárněním toho, co má umělec na mysli? V Galerii města Třince se budeme snažit maximálně využít médium PC, abychom jeho pomocí zprostředkovali vnitřní svět umělce. K vidění budou jak velkoformátové tisky, tak olejomalby. A i této kombinaci médií bude výsledek velice konzistentní.“ (kurátorka Katarína Klusová)

Karolina Rossi: Plastic Orgasm

Galerie města Třince

Kurátorka: Karina Kottová

 

 

 

Pár let poté našli v zátoce rejnoků silikonový implantát z jejího ňadra, který se mezitím zcela sžil s místními obyvateli. Večerní slunce prosvěcovalo jeho vypouklý tvar podobně jako tělo průsvitné chobotnice, která má podle webových stránek věnovaných celebritám a dalším nadpřirozeným bytostem společný původ s mimozemšťany nebo duchy. Po západu slunce chobotnice zažehá vlastní světlo, aby poukázala na svou nepříliš komplikovanou, ale z optického i mechanického hlediska fascinující vnitřní strukturu. Silikon na rozdíl od této bytosti zůstává potmě, což je pro zachování jeho důstojnosti v kontextu podmořského světa určitě lepší, jinak by se totiž vyjevilo, že žádný svítící mozek ani nic podobného neobsahuje. Je to homogenní hmota a do hlubin oceánu se hodí opravdu jen povrchně svým měkkým ergonomickým tvarem, který měl za poprsí majitelky implantátu vyhrát souboj s gravitací. Přesto nelze říci, že by se za denního provozu netěšil určité oblibě. Zapadl rozhodně lépe než mikrotenové sáčky nebo kartáčky na zuby, které se sice stávaly obsahem žaludků mořských tvorů, ale nebyly nikdy plnohodnotně přijaty do potravního řetězce. Ryby a jejich blízcí je konzumovali z různých důvodů, od zvědavosti a lačnění po novotách až po vědomě sebedestruktivní vervu spasit svět a trochu kolem sebe uklidit. Nejlépe byly asimilovány mikroskopické částečky plastu, zejména mořskou solí, která se dokonce i na lidském talíři statečně tvářila, jako že tam nejsou. Ale mořské potvory o nich samozřejmě věděly a přestože jim plastový prach nijak zvlášť nepřekážel, měly k těmto malým kouskům čehosi, co znaly v poměru k vlastním dějinám opravdu jen velice krátce, poněkud ambivalentní vztah. V tomto srovnání si implantát vedl opravdu mimořádně. Nejen že ho za ta léta nikdo nepozřel, ale mnohdy dokonce díky silným proudům plul s hejny rejnoků, což byla v tomto prostředí velká výsada. Některé ryby ho – podobně jako lidé chobotnice – považovaly za nějakého ducha, který zpola patří do jejich světa, a zpola do jiného. Pro vnější pozorovatele, zejména potápěče a šnorchlisty, které do zátoky vypouštěly turistické loďky, implantát alespoň na chvíli zosobnil touhu spatřit něco mimořádného. Když se ho ale dotkla lidská ruka, zvědavost byla v mžiku nahrazena pocitem odporu. Někdy vyvstaly otázky po tom, kde se vzal silikonový prsní implantát uprostřed zátoky a čilé lidské mozky si představovaly mysteriózní hororové story, které logicky musely všechny skončit u něčeho podobného: žralok byl jeden z mála, kdo z ekologických a etických důvodů opravdu zásadově nejedl umělé hmoty, a tak při konzumaci majitelky výstavního poprsí šikovně oddělil zrno od plev a implantát vyplivl zpět do vody. Tak to samozřejmě vůbec nebylo, ale mnoha turistům z té představy v tropicky teplé vodě stejně přejel mráz po zádech.

 

Karolína Rossi (1983) pochází z Bystřice nad Pernštejnem, v současnosti žije a pracuje v Praze. V roce 2012 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii. V roce 2008 strávila semestr na Ecole superieure des beaux Arts v Aix en Provence ve Francii. Pracuje především v médiu malby a akvarelové koláže, s přesahy do prostorových instalací. Svou práci představila v řadě nezávislých galerií i výstavních institucí po České republice, v poslední době například v Galerii Nevan Contempo (s Viktorem Takáčem),  prostoru Berlínskej model, galerii Altán Klamovka, xxx

vybrané skupinové výstavy: 2016, Any Day Now, Karlin studios, Praha 2014, Urban pangea people, Karlin studios, Praha 2014, Ruce v moři fazolových květů, galerie Alternativa – OGV, Jihlava

samostatné výstavy: 2016, Úžas, Industra gallery, Brno 2016, To, co zbylo, Berlínskej model, Praha ( s Viktorem Takáčem) 2016, Odsouzen k přeludu, Alfréd ve dvoře, Praha 2015, Kánon, galerie Kostka/Meet factory, Praha ( s Annou Hulačovou, Terezou Příhodovou)

不久
Každou chvílí.
Zanedlouho.
Co nevidět.
Brzy.
Už.
Každá kultura zasazuje svoji budoucnost do momentu uskutečnění. V něm se všechno odehraje, vyřeší, ukáže, rozsoudí, posune a dopadne. Zítřek je iluze, utěšující a zlověstná zároveň. Je příčinou naší naděje i našeho zklamání. Jediné, co vám totiž může zítřek slíbit, je další zítřek. Stačí vám to?

Vlajeme životem nad propastí, autobus nemá dno. Pravidla jsou zřejmá až průhledná a výsledek jednoznačný. Přesto doufáme, že tentokrát to bude jiné — jaký by to celé jinak mělo smysl? Tentokrát se to vyplatí. Tentokrát má cenu uvěřit iluzi a držet se madel. Však ona tu nejsou jen tak pro nic za nic. Musí přece být nějaká odměna za všechno to doufání.

Ve svém díle zkoumám rozdíl mezi slibem a hrozbou jako dvojjediným smyslem budoucnosti. Cestující jsou povinni za jízdy se držet.

_____________________________
Adam Hrubý, *1984, Hong Kong
Adam Hrubý je nesnesitelně nabroušený drahokam a šumivá hyperbytost. Vylosovaný šťastlivec a stálý příznivec. Adam Hrubý je úplná nula, nasazená jednička a nerozlučná dvojka; vyhledávaný expert na sémiogenezi trendů a racionalizaci póz. Adam Hrubý je dobrý strávník. Adam Hrubý je často zván ke tvorbě strategií a kreativních konceptů pro jednotlivce, neziskové organizace, start-upy, univerzity, korporace, politické strany a platformy na ovládnutí lidstva. Adam Hrubý se odborně specializuje na něco mezi. Adam Hrubý také studoval počítače a na počkání dokáže pumping lemma pro bezkontextové gramatiky. Ve svém volném čase žije celý svůj život. K jeho oblíbeným kratochvílím patří emulgace vajec máslem, sbírání krásných duší a dotýkání se. Adam Hrubý je úplně obyčejný zvláštní případ. Adam Hrubý věří, že když o sobě lidé píší ve třetí osobě, lidé jejich výrokům spíše uvěří. Adam Hrubý je bezpečný, je-li užíván dle návodu.

 

https://hruby.guru/

lifefindsawayproject.tumblr.com/

www.artlist.cz/johana-posova-108589

fotografgallery.cz/barbora-fastrova

www.artmap.cz/barbora-fastrova

 

 

Přestože se osud Johany Pošové a Barbory Fastrové zkřížil již v době studií Hellichovy střední průmyslové školy grafické a obě jsou absolventky Ateliéru fotografie pražské UMRUM, jejich spolupráce vznikla na výstavě v Berlínském modelu v Praze v roce 2014. Od té doby dvojice vytvořila několik výstav v Čechách i v zahraničí a zúčastnila se společné rezidence. Přestože se studium obou umělkyň týkalo především klasické fotografie, obě charakterizuje snaha toto médium překročit. Používají video, keramické objekty, performance, či poslední dobou více známé plastiky tvořené technikou papírmaše. Tato nenákladná technika jim dovoluje vyjadřovat se volně v prostoru hmatatelnými objekty větších měřítek, což dává obsahu jejich výstav určitý důraz. Tématem výstavy je totiž především ekologický apel na to, že člověk není v centru dění naší planety – jsme si rovni s ostatními živými organismy. I výstava v Galerii města Třince se života zvířat týká –  konkrétně těch v podmořském světě. V současné krizi nadmíry plastů v oceánech a umírajících korálových útesů je název výstavy „Suchá handra na dně mořském“ označením absurdnosti situace, ale i naděje.

 

Barbora Fastrová (*1988)

Vysoká škola umělecko průmyslová, at. Fotografie 2008-2015

Stáž at. Sochařství (PUCP Lima) 2013

Stáž at. Sochařství (Vysoká škola umělecko průmyslová) 2012

Střední průmyslová škola grafická, Fotografie a média 2004-2008

Johana Pošová (*1985)

Vysoká škola umělecko průmyslová, at. Fotografie 2005-2011

Stáž at. Fotografie (Academia de Bellas Artes Valencia) 2008

Stáž at. Animace (Vysoká škola umělecko průmyslová) 2007

Střední průmyslová škola grafická, Fotografie a média 2001-2005

 

Michal Machat, nar. 14. srpna 1963 v Praze. Malíř, sochař, sklářský výtvarník, grafik, ilustrátor, pedagog a příležitostný vydavatel. Po Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara (1978–1982) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ateliér skla, profesoři S. Libenský, J. Svoboda a V. Kopecký (1984–1990). Jako lektor působil na sklářské škole v Seattlu (1992), v letech 2000–2002 vedl oddělení hutního tvarování skla na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Je zastoupen ve sbírkách řady českých i světových galerií a muzeí. Od roku 1984 se zúčastnil sta skupinových výstav, od roku 1988 uspořádal na čtyřicet samostatných výstav. Originální tvůrčí a výstavní spoluprací s Martinem Velíškem v letech 1987–1993 šokoval prudérní část veřejnosti. V rozmezí let 1993–2000 se věnoval rodině, přestavbě rodinného domu a stavbě ateliéru v Železném Brodě, nevystavoval vůbec. Navrhoval a vzoroval hutně tvarované skleněné figurální plastiky pro Žeznobrodské sklo a. s. (2002–2003), společně s Ivanou Šrámkovou vytvořil Slepičí program (2002–2004) a kolekci užitkového Ši-Ši skla (2003–2004) ve škrdlovické sklářské huti Beránek spol. s r. o. Projekcí autorského animovaného filmu Flaksy v Omlží doprovodil sérii veřejných vystoupení hudební skupiny Natvrdo (2009–2013). Ilustroval nebo/i vydal knihy, např. Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (Mladá fronta a Prostor, Praha 2006), Ivan Zdeněk Mastník, Michal Machat: Běžná lidská podoba (soukromé vydání, Železný Brod 2009), Ivan Zdeněk Mastník: Kovkop (soukromé vydání, Železný Brod 2014). Dále se v tvůrčím tandemu podílel na vzniku knižních titulů: Petr Pazdera Payne: Figury, figurace, figuranti a figuríny (Medard, Praha 2005), Michal Machat, Petr Pazdera Payne: Slepicmo koňmo (soukromý tisk, Železný Brod 2007), Petr Pazdera Payne, Michal Machat: Úkazy (soukromé vydání, Železný Brod 2016). Žije v Železném Brodě se svou ženou Hanou Hančovou, mají pět dětí.

www.petrdub.cz

Prostory mezi obrazy?

Co jsou to prostory mezi obrazy? Abychom si dovedli odpovědět na podobnou otázku, je na místě zeptat se: „Co to je vlastně obraz?“ Závěsná malba na stěně? Fotografický snímek přírodní scenérie? Abstraktní malba? Nebo vlastně tak trochu „cokoliv,“ co nainstalujeme do galerie a instituce prohlásí za – umění?

 

Petr Dub se ve své tvorbě záměrně pohybuje na hraně civilního vnímání viděného světa, který nás obklopuje a vizuálního rozhraní pojmů vysokého umění. Zatímco v běžném denním shonu míjíme tisíce zátiší a symbolů, které v podstatě vnímáme jako nekonečný proud zážitků, samotný prostor galerii představuje možnost pro zklidnění mysli a sakrální prostor pro uctívání – „absolutního obrazu.“ Minuty spočinutí, ticha a kontemplace.

 

Pro autora je galerie laboratoří a rámem současně. Na jedné straně experimentuje s vlastním uměleckým programem na poli současné nezobrazivé malby, na straně druhé se současným statutem malby jako takové. Autor se obrací k dějinám malířství, které tradičně reinterpretovalo náš svět do dvoudimenzionálních obrazů a zároveň nás upozorňuje na fakt, že viděnou realitu vnímáme především na základě lidské schopnosti skládat abstraktní informace do konkrétních myšlenkových celků, nikoliv na základě představy o tom, že všichni dovedeme společně verbalizovat objektivně naše vědomí.

 

Klíčovací modrá barva využívaná hojně ve filmovém průmyslu pro pozadí digitálních triků představuje pro Duba ve výstavě právě ony „mezery“ v našem vnímání. Ne vždy, to co vidíme, i přesně chápeme. A ne vždy, jsem schopni tyto zážitky společně sdílet. Autor divákovi nabízí v podstatě bezbřehou úroveň možného dialogu. Žádná z variant instalace výstavy není definitivní či dokonalá, ale každá nabízí nový pohled čtení. Pro pochopení komplexního uměleckého obrazu je totiž podle autora třeba stejného úsilí jako pro pochopení našeho celoživotního směřování. Oba cíle jsou nedostupné, ale oba stojí za to neustále – pokoušet. Někdy se tak může docela jednoduše zdát, že právě ony „mezery“ vytvářejí komplexní celky.

Studoval na Pedagogickém gymnáziu v Orlové (1952-1956). Malířskou dráhu začínal pod vedením Gustawa Fierly. Zabývá se malbou, grafikou, ilustrací, scénografií, tvoří divadelní loutky, je hudebníkem a skladatelem. Pracoval v těšínském loutkovém divadle Bajka (umělecký vedoucí 1962 – 1982), pro které navrhl a realizoval řadu loutek i scén, a jako jevištní výtvarník a korepetitor v Těšínském divadle.

„Ačkoliv Bronisław Liberda (*1937) v průběhu svého života používal především tradiční techniky grafiky, kresby, či renesanční olejomalby, kdy i několik měsíců kladl postupně vrstvy transparentních tónů na sebe, aby tak vytvořil jemné přechody snových výjevů, v posledních letech je mu velkým pomocníkem počítač, který osvobodil jeho představivost a může díky němu rychle zaznamenávat své vize.
Je tato technika, ačkoliv zabere mnohem méně času, stejně tak hodnotným ztvárněním toho, co má umělec na mysli? V Galerii města Třince se budeme snažit maximálně využít médium PC, abychom jeho pomocí zprostředkovali vnitřní svět umělce. K vidění budou jak velkoformátové tisky, tak olejomalby. A i této kombinaci médií bude výsledek velice konzistentní.“ (kurátorka Katarína Klusová)