This is category.php

This is output of: Výstavy

Dokonalá svůdkyně je název knihy Dietlind Tornieporth, kterou autorka ve své performanci zlovolně trasponuje, stejně jako publikaci „Jak sbalit ženu 2.0.“ od Tomáše Baránka. Autorka dobře míněné návody používá a zneužívá pro vlastní účely. Je to trochu jako hon na čarodejnice.

Jana Orlová (1986) je básnířka a performerka. V roce 2012 vydala v nakladatelství Pavel Mervart sbírku Čichat oheň s vlastními ilustracemi, v nakladatelství Větrné mlýny pak v roce 2017 druhou sbírku Újedě. V letošním roce, stejně jako v roce 2014, byla zahrnuta do sborníku „Nejlepší české básně“ nakladatelství Host. Performance art chápe jako živou poezii. Pro její práci je charakteristická minimalistická forma a syrová výpověď. Svoji tvorbu prezentuje na www.janaorlova.cz. Studuje teoretické doktorandské studium na Akademii výtvarných umění pod vedením PhDr. Pavlíny Morganové, Ph.D.

Vladimír Havlík je autorem happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně.
Dlouhodobě se také věnuje pedagogické činnosti jak na českých tak na zahraničních univerzitách (Dublin, Mnichov, Miláno, …)
Hlavním cílem v jeho tvorbě je princip sdílení a vzájemnosti.

„Výstava, na kterou přicházíte, spojuje dvě témata, o kterých česká společnost stále mluví buď s rozpaky či naopak emotivně a vyhraněně. Jsou to postavení žen a historie komunistického režimu. Rozpaky u obou témat spolu možná souvisí.

Posedlost výročími letos nemohla minout ani alternativní kulturní prostory, únor 1948 je ale mezi nimi tím, které ukazuje, jak složité je ustavit společný příběh o tom  co a koho je třeba připomínat. Represe, které nastaly po komunistickém puči v únoru 1948, hodnotíme jednoznačně jako tragické, neumím ale pak vysvětlit, proč se jim většina společnosti nepostavila a proč příklon k levicové politice po druhé světové válce část společnosti vítala.

Budovatelské období komunistického režimu sebou přineslo uskutečnění radikální sociální politiky. V souladu s marxismem, který do středu lidského života staví práci, se ve vztahu k ženám projevila především snahou o jejich zapojení do placené práce. Byla zavedena opatření v oblasti zákonodárné (zavedení mateřské dovolené, vznik školek i jeslí), ekonomické (podpora služeb pro domácnosti) i ideologické (obrazy jeřábnic či traktoristek v náborových plakátech i populární kultuře).

Reálně však tato emancipační politika naplněna nikdy nebyla- ženy spíš než na pozicích jeřábnic pracovaly na špatně placených pozicích v továrnách, školky ani slibované konzervované potraviny nebyly na dostupné a tak se po práci ženy staraly o děti a zavařovaly, stejně jako dřív.

Kampaně o nové socialistické ženě především nikdy nepřesvědčily nižší stranické funkcionáře a postupně radikální rétoriku opustilo i nejvyšší vedení KSČ. Ve druhé polovině padesátých let nahradila oslava žen/jeřábnic opět oslava žen/matek. Paradoxně tak ve střední Evropě vznikly režimy ,které proklamovaly rovnost pohlaví a vytvořily pro ně podmínky, hodnotově ale zůstaly konzervativní. Tato rozpolcenost se projevuje dodnes v životě žen, které jsou zapojeny do placené práce, po ní ale automaticky nastupuje „druhá směna“ v domácnosti a tuto situace je většinou společnosti přijímána jako „přirozená“.

Jsou to ale reálné zkušenosti a vzpomínky žen, na které se máme zaměřit, pokud chceme mluvit o tom, zda emancipační kampaně měly vliv na život společnosti. Využily ženy možnosti, které se jim nabízely nebo je vnímaly jako iluzivní?  Historická věda ale takové zkušenosti zatím opomíjí, částečně protože nezapadají do rámce ,ve kterém o budovatelském období komunistického režimu přemýšlíme. Možná to může být právě umění, které dokáže nejlépe ztvárnit napětí mezi současným obrazem  komunistického režimu, jeho ideologií a vzpomínkami na něj. “ Karina Hoření

Vernisáž proběhne v Galerii města Třince v kulturním domě na adrese Náměstí Svobody 526.
 
„Nikdo jiný tě nezachrání než ty sám.“ Charles Bukowski
 
„Sabotáž sebe sama komplikuje to, co jde jinak příliš snadno. Už nějakou dobu se zabývám malbou lidského obličeje. Zajímá mně to, co v sobě nese, co odhaluje a to, co se snaží zahalit.
Nasazením masky něco halíme do stínu, ale tímto také upozorňujeme na fakt, že se snažíme něco maskou zakrýt. To vytváří podněty. Obličej je nosičem množiny identit osobnosti, které se projevují v protikladech a konfliktech. Portrét vypráví o zbrazovaném, ale také o zobrazujícím.
Mé obrazy nejsou množinou vzniku, ale naopak množinou destrukcí jednotlivých pasáží, které mně uspokojovaly. Proces destrukce se někdy podobná tak světské činnosti jako je úklid. Drhnutí toho, co před chvíli vzniklo. Eliminace drobných objevů a poznatků. Jde o fenomén poznávání, které více než estetizující proces připomíná ten biologický. Takto vzniklý záznam upozorňuje na fakt, že proces tvorby je důležitější než její výsledek. Pokud nahlížíme na obraz pozorně, touto citlivostí se necháváme překvapit nám neznámými jevy mimo skutečnost. V této rovině se každá akce potkává s protireakcí. Každé právě vzniklé napětí může být pozastaveno anebo zmařeno.
Často se zdá, že tahy štětcem jsou prováděny jako pobídnutí ke hře. Když pracuji tímto způsobem, často se dostávám do nesnází. Jsem nucen bránit se rutině, zabředávat do slepých uliček. Pokud by to tak nebylo, práce by byla příliš snadná. Proto se obraz v procesu realizace několikrát dramaticky proměňuje. Ve své podstatě neexistuje jeho finální podoba. A jeho ukončení se nedá předvídat.“ Paweł Żugaj
 
Paweł Żugaj (*9. 12. 1979) se narodil v Ostrowci Świetokrzyském. V letech 1998-2005 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Krakově u profesora S. Karpowicze a A. Bednarczyka. Take je spoluzakladatelem alternativní hudební skupiny „Łotry“;.. Od roku 2007 pracuje jako 3d animator ve studio “No label” v Krakově a v sudiu “Juice” ve Vratislavi. V roce 2017 se spolupodílel na animaci filmu “S láskou Vincent”, který byl nominovaný na Oskara a Zlaté Glóby.
 
Paweł Żugaj
SELF-SABOTAGE
 
„Nobody can save you but yourself.”
Charles Bukowski
 
Self-sabotage complicates the process, which would be too easy. Painting of human faces interests me for a long time. It is fascinating for me, what it shows, what it reveals and what it tries to hide. By putting on a mask, we hide something, but we also reveal the need of hiding it. That creates suggestions. Human face is a display of many identities of a person, which show themselves in contradictions and conflicts. Portrait tells a story about the painted person, but also a painter. My paintings are not a summary of creation process, but more about a destruction of particular parts, which were bringing me satisfaction moment before. Destruction reminds also of a very mundane activity known as cleaning. Rubbing off the things done just before, rejecting those small discoveries — this also leads to a certain cognitive value; it’s more about biological experience of painting, not aesthetic. This highlights the very importance of the process of painting in comparison with the outcome of it. Listening to what the image brings, we sometimes let ourselves be surprised with an unknown part of reality. Any action brings counteraction, any tension can be either sustained or shattered. I often have the feeling that each stroke is like a move in the game with myself. When I work like this, I often end up in complicated situation. The strategy is to fight the routine. Without any painting failures, working on a painting would be far too easy. That is why a painting undergoes a complete makeover in the creation process and the final state of it cannot be foreseen.“ Paweł Żugaj
 
Paweł Żugaj. Born in 09.12.1979 in Ostrowiec Świętokrzyski. In 1998-2005 studied at the Academy of Fine Arts in Cracow (Faculty of Painting), at prof. S. Karpowicz studio and at prof. A. Bednarczyk studio. Awarded a Diploma in painting as a graduate of A. Bednarczyk studio. Painter. Musician. Co-founder of the alternative music group „Łotry“. Since 2007 working as a 3d animator in “No label” studio in Cracow and “Juice” studio in Wrocław. In 2017 animated movie “Loving Vincent ” was nominated to an Oscar and Golden Globes.

 

Práce Doroty Branné je typická pro svou preciznost, detailní zobrazení a  v případě maleb či grafik rostlin vědecky přesné znázorňování. Osou interních příběhů jsou pak tajemné příběhy a asociační souvislosti, které navzdory své obrazné přímosti nabádají každého diváka zvlášť k nacházení jeho vlastních, stále nových souvislostí…
Rodačka z Třince je absolventkou ateliéru ilustrace na UMPRUM, kde se věnovala kresbě a grafice – především  litografii. K malbě se dostala poprvé během pobytu na stáži v Japonsku, kde si nejen že osvojila techniku japonského akvarelu, ke které patří speciální štětce a barvy, tato země ji oslovila i lidsky a ovlivnila pohled na možnosti výtvarného vyjádření. V současnosti se věnuje maloformátovým akvarelovým malbám a ilustracím.
vzdělání:
2008 – 2015  Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér ilustrace a grafiky MgA. Juraje Horvátha
2014 – 2015 Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě, ateliér volné grafiky a ilustrace prof. Dušana Kállay, akad. mal.
2013  University of Toyama, Japonsko, Fakulta designu a umění, volné umění
2004 – 2008  Střední uměleckoprůmyslová škola Uherské Hradiště, obor grafika

Karolina Rossi: Plastic Orgasm

Galerie města Třince

Kurátorka: Karina Kottová

 

 

 

Pár let poté našli v zátoce rejnoků silikonový implantát z jejího ňadra, který se mezitím zcela sžil s místními obyvateli. Večerní slunce prosvěcovalo jeho vypouklý tvar podobně jako tělo průsvitné chobotnice, která má podle webových stránek věnovaných celebritám a dalším nadpřirozeným bytostem společný původ s mimozemšťany nebo duchy. Po západu slunce chobotnice zažehá vlastní světlo, aby poukázala na svou nepříliš komplikovanou, ale z optického i mechanického hlediska fascinující vnitřní strukturu. Silikon na rozdíl od této bytosti zůstává potmě, což je pro zachování jeho důstojnosti v kontextu podmořského světa určitě lepší, jinak by se totiž vyjevilo, že žádný svítící mozek ani nic podobného neobsahuje. Je to homogenní hmota a do hlubin oceánu se hodí opravdu jen povrchně svým měkkým ergonomickým tvarem, který měl za poprsí majitelky implantátu vyhrát souboj s gravitací. Přesto nelze říci, že by se za denního provozu netěšil určité oblibě. Zapadl rozhodně lépe než mikrotenové sáčky nebo kartáčky na zuby, které se sice stávaly obsahem žaludků mořských tvorů, ale nebyly nikdy plnohodnotně přijaty do potravního řetězce. Ryby a jejich blízcí je konzumovali z různých důvodů, od zvědavosti a lačnění po novotách až po vědomě sebedestruktivní vervu spasit svět a trochu kolem sebe uklidit. Nejlépe byly asimilovány mikroskopické částečky plastu, zejména mořskou solí, která se dokonce i na lidském talíři statečně tvářila, jako že tam nejsou. Ale mořské potvory o nich samozřejmě věděly a přestože jim plastový prach nijak zvlášť nepřekážel, měly k těmto malým kouskům čehosi, co znaly v poměru k vlastním dějinám opravdu jen velice krátce, poněkud ambivalentní vztah. V tomto srovnání si implantát vedl opravdu mimořádně. Nejen že ho za ta léta nikdo nepozřel, ale mnohdy dokonce díky silným proudům plul s hejny rejnoků, což byla v tomto prostředí velká výsada. Některé ryby ho – podobně jako lidé chobotnice – považovaly za nějakého ducha, který zpola patří do jejich světa, a zpola do jiného. Pro vnější pozorovatele, zejména potápěče a šnorchlisty, které do zátoky vypouštěly turistické loďky, implantát alespoň na chvíli zosobnil touhu spatřit něco mimořádného. Když se ho ale dotkla lidská ruka, zvědavost byla v mžiku nahrazena pocitem odporu. Někdy vyvstaly otázky po tom, kde se vzal silikonový prsní implantát uprostřed zátoky a čilé lidské mozky si představovaly mysteriózní hororové story, které logicky musely všechny skončit u něčeho podobného: žralok byl jeden z mála, kdo z ekologických a etických důvodů opravdu zásadově nejedl umělé hmoty, a tak při konzumaci majitelky výstavního poprsí šikovně oddělil zrno od plev a implantát vyplivl zpět do vody. Tak to samozřejmě vůbec nebylo, ale mnoha turistům z té představy v tropicky teplé vodě stejně přejel mráz po zádech.

 

Karolína Rossi (1983) pochází z Bystřice nad Pernštejnem, v současnosti žije a pracuje v Praze. V roce 2012 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii. V roce 2008 strávila semestr na Ecole superieure des beaux Arts v Aix en Provence ve Francii. Pracuje především v médiu malby a akvarelové koláže, s přesahy do prostorových instalací. Svou práci představila v řadě nezávislých galerií i výstavních institucí po České republice, v poslední době například v Galerii Nevan Contempo (s Viktorem Takáčem),  prostoru Berlínskej model, galerii Altán Klamovka, xxx

vybrané skupinové výstavy: 2016, Any Day Now, Karlin studios, Praha 2014, Urban pangea people, Karlin studios, Praha 2014, Ruce v moři fazolových květů, galerie Alternativa – OGV, Jihlava

samostatné výstavy: 2016, Úžas, Industra gallery, Brno 2016, To, co zbylo, Berlínskej model, Praha ( s Viktorem Takáčem) 2016, Odsouzen k přeludu, Alfréd ve dvoře, Praha 2015, Kánon, galerie Kostka/Meet factory, Praha ( s Annou Hulačovou, Terezou Příhodovou)

Dokonalá svůdkyně je název knihy Dietlind Tornieporth, kterou autorka ve své performanci zlovolně trasponuje, stejně jako publikaci „Jak sbalit ženu 2.0.“ od Tomáše Baránka. Autorka dobře míněné návody používá a zneužívá pro vlastní účely. Je to trochu jako hon na čarodejnice.

Jana Orlová (1986) je básnířka a performerka. V roce 2012 vydala v nakladatelství Pavel Mervart sbírku Čichat oheň s vlastními ilustracemi, v nakladatelství Větrné mlýny pak v roce 2017 druhou sbírku Újedě. V letošním roce, stejně jako v roce 2014, byla zahrnuta do sborníku „Nejlepší české básně“ nakladatelství Host. Performance art chápe jako živou poezii. Pro její práci je charakteristická minimalistická forma a syrová výpověď. Svoji tvorbu prezentuje na www.janaorlova.cz. Studuje teoretické doktorandské studium na Akademii výtvarných umění pod vedením PhDr. Pavlíny Morganové, Ph.D.

Vladimír Havlík je autorem happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně.
Dlouhodobě se také věnuje pedagogické činnosti jak na českých tak na zahraničních univerzitách (Dublin, Mnichov, Miláno, …)
Hlavním cílem v jeho tvorbě je princip sdílení a vzájemnosti.

„Výstava, na kterou přicházíte, spojuje dvě témata, o kterých česká společnost stále mluví buď s rozpaky či naopak emotivně a vyhraněně. Jsou to postavení žen a historie komunistického režimu. Rozpaky u obou témat spolu možná souvisí.

Posedlost výročími letos nemohla minout ani alternativní kulturní prostory, únor 1948 je ale mezi nimi tím, které ukazuje, jak složité je ustavit společný příběh o tom  co a koho je třeba připomínat. Represe, které nastaly po komunistickém puči v únoru 1948, hodnotíme jednoznačně jako tragické, neumím ale pak vysvětlit, proč se jim většina společnosti nepostavila a proč příklon k levicové politice po druhé světové válce část společnosti vítala.

Budovatelské období komunistického režimu sebou přineslo uskutečnění radikální sociální politiky. V souladu s marxismem, který do středu lidského života staví práci, se ve vztahu k ženám projevila především snahou o jejich zapojení do placené práce. Byla zavedena opatření v oblasti zákonodárné (zavedení mateřské dovolené, vznik školek i jeslí), ekonomické (podpora služeb pro domácnosti) i ideologické (obrazy jeřábnic či traktoristek v náborových plakátech i populární kultuře).

Reálně však tato emancipační politika naplněna nikdy nebyla- ženy spíš než na pozicích jeřábnic pracovaly na špatně placených pozicích v továrnách, školky ani slibované konzervované potraviny nebyly na dostupné a tak se po práci ženy staraly o děti a zavařovaly, stejně jako dřív.

Kampaně o nové socialistické ženě především nikdy nepřesvědčily nižší stranické funkcionáře a postupně radikální rétoriku opustilo i nejvyšší vedení KSČ. Ve druhé polovině padesátých let nahradila oslava žen/jeřábnic opět oslava žen/matek. Paradoxně tak ve střední Evropě vznikly režimy ,které proklamovaly rovnost pohlaví a vytvořily pro ně podmínky, hodnotově ale zůstaly konzervativní. Tato rozpolcenost se projevuje dodnes v životě žen, které jsou zapojeny do placené práce, po ní ale automaticky nastupuje „druhá směna“ v domácnosti a tuto situace je většinou společnosti přijímána jako „přirozená“.

Jsou to ale reálné zkušenosti a vzpomínky žen, na které se máme zaměřit, pokud chceme mluvit o tom, zda emancipační kampaně měly vliv na život společnosti. Využily ženy možnosti, které se jim nabízely nebo je vnímaly jako iluzivní?  Historická věda ale takové zkušenosti zatím opomíjí, částečně protože nezapadají do rámce ,ve kterém o budovatelském období komunistického režimu přemýšlíme. Možná to může být právě umění, které dokáže nejlépe ztvárnit napětí mezi současným obrazem  komunistického režimu, jeho ideologií a vzpomínkami na něj. “ Karina Hoření

Vernisáž proběhne v Galerii města Třince v kulturním domě na adrese Náměstí Svobody 526.
 
„Nikdo jiný tě nezachrání než ty sám.“ Charles Bukowski
 
„Sabotáž sebe sama komplikuje to, co jde jinak příliš snadno. Už nějakou dobu se zabývám malbou lidského obličeje. Zajímá mně to, co v sobě nese, co odhaluje a to, co se snaží zahalit.
Nasazením masky něco halíme do stínu, ale tímto také upozorňujeme na fakt, že se snažíme něco maskou zakrýt. To vytváří podněty. Obličej je nosičem množiny identit osobnosti, které se projevují v protikladech a konfliktech. Portrét vypráví o zbrazovaném, ale také o zobrazujícím.
Mé obrazy nejsou množinou vzniku, ale naopak množinou destrukcí jednotlivých pasáží, které mně uspokojovaly. Proces destrukce se někdy podobná tak světské činnosti jako je úklid. Drhnutí toho, co před chvíli vzniklo. Eliminace drobných objevů a poznatků. Jde o fenomén poznávání, které více než estetizující proces připomíná ten biologický. Takto vzniklý záznam upozorňuje na fakt, že proces tvorby je důležitější než její výsledek. Pokud nahlížíme na obraz pozorně, touto citlivostí se necháváme překvapit nám neznámými jevy mimo skutečnost. V této rovině se každá akce potkává s protireakcí. Každé právě vzniklé napětí může být pozastaveno anebo zmařeno.
Často se zdá, že tahy štětcem jsou prováděny jako pobídnutí ke hře. Když pracuji tímto způsobem, často se dostávám do nesnází. Jsem nucen bránit se rutině, zabředávat do slepých uliček. Pokud by to tak nebylo, práce by byla příliš snadná. Proto se obraz v procesu realizace několikrát dramaticky proměňuje. Ve své podstatě neexistuje jeho finální podoba. A jeho ukončení se nedá předvídat.“ Paweł Żugaj
 
Paweł Żugaj (*9. 12. 1979) se narodil v Ostrowci Świetokrzyském. V letech 1998-2005 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Krakově u profesora S. Karpowicze a A. Bednarczyka. Take je spoluzakladatelem alternativní hudební skupiny „Łotry“;.. Od roku 2007 pracuje jako 3d animator ve studio “No label” v Krakově a v sudiu “Juice” ve Vratislavi. V roce 2017 se spolupodílel na animaci filmu “S láskou Vincent”, který byl nominovaný na Oskara a Zlaté Glóby.
 
Paweł Żugaj
SELF-SABOTAGE
 
„Nobody can save you but yourself.”
Charles Bukowski
 
Self-sabotage complicates the process, which would be too easy. Painting of human faces interests me for a long time. It is fascinating for me, what it shows, what it reveals and what it tries to hide. By putting on a mask, we hide something, but we also reveal the need of hiding it. That creates suggestions. Human face is a display of many identities of a person, which show themselves in contradictions and conflicts. Portrait tells a story about the painted person, but also a painter. My paintings are not a summary of creation process, but more about a destruction of particular parts, which were bringing me satisfaction moment before. Destruction reminds also of a very mundane activity known as cleaning. Rubbing off the things done just before, rejecting those small discoveries — this also leads to a certain cognitive value; it’s more about biological experience of painting, not aesthetic. This highlights the very importance of the process of painting in comparison with the outcome of it. Listening to what the image brings, we sometimes let ourselves be surprised with an unknown part of reality. Any action brings counteraction, any tension can be either sustained or shattered. I often have the feeling that each stroke is like a move in the game with myself. When I work like this, I often end up in complicated situation. The strategy is to fight the routine. Without any painting failures, working on a painting would be far too easy. That is why a painting undergoes a complete makeover in the creation process and the final state of it cannot be foreseen.“ Paweł Żugaj
 
Paweł Żugaj. Born in 09.12.1979 in Ostrowiec Świętokrzyski. In 1998-2005 studied at the Academy of Fine Arts in Cracow (Faculty of Painting), at prof. S. Karpowicz studio and at prof. A. Bednarczyk studio. Awarded a Diploma in painting as a graduate of A. Bednarczyk studio. Painter. Musician. Co-founder of the alternative music group „Łotry“. Since 2007 working as a 3d animator in “No label” studio in Cracow and “Juice” studio in Wrocław. In 2017 animated movie “Loving Vincent ” was nominated to an Oscar and Golden Globes.

 

Práce Doroty Branné je typická pro svou preciznost, detailní zobrazení a  v případě maleb či grafik rostlin vědecky přesné znázorňování. Osou interních příběhů jsou pak tajemné příběhy a asociační souvislosti, které navzdory své obrazné přímosti nabádají každého diváka zvlášť k nacházení jeho vlastních, stále nových souvislostí…
Rodačka z Třince je absolventkou ateliéru ilustrace na UMPRUM, kde se věnovala kresbě a grafice – především  litografii. K malbě se dostala poprvé během pobytu na stáži v Japonsku, kde si nejen že osvojila techniku japonského akvarelu, ke které patří speciální štětce a barvy, tato země ji oslovila i lidsky a ovlivnila pohled na možnosti výtvarného vyjádření. V současnosti se věnuje maloformátovým akvarelovým malbám a ilustracím.
vzdělání:
2008 – 2015  Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér ilustrace a grafiky MgA. Juraje Horvátha
2014 – 2015 Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě, ateliér volné grafiky a ilustrace prof. Dušana Kállay, akad. mal.
2013  University of Toyama, Japonsko, Fakulta designu a umění, volné umění
2004 – 2008  Střední uměleckoprůmyslová škola Uherské Hradiště, obor grafika

Karolina Rossi: Plastic Orgasm

Galerie města Třince

Kurátorka: Karina Kottová

 

 

 

Pár let poté našli v zátoce rejnoků silikonový implantát z jejího ňadra, který se mezitím zcela sžil s místními obyvateli. Večerní slunce prosvěcovalo jeho vypouklý tvar podobně jako tělo průsvitné chobotnice, která má podle webových stránek věnovaných celebritám a dalším nadpřirozeným bytostem společný původ s mimozemšťany nebo duchy. Po západu slunce chobotnice zažehá vlastní světlo, aby poukázala na svou nepříliš komplikovanou, ale z optického i mechanického hlediska fascinující vnitřní strukturu. Silikon na rozdíl od této bytosti zůstává potmě, což je pro zachování jeho důstojnosti v kontextu podmořského světa určitě lepší, jinak by se totiž vyjevilo, že žádný svítící mozek ani nic podobného neobsahuje. Je to homogenní hmota a do hlubin oceánu se hodí opravdu jen povrchně svým měkkým ergonomickým tvarem, který měl za poprsí majitelky implantátu vyhrát souboj s gravitací. Přesto nelze říci, že by se za denního provozu netěšil určité oblibě. Zapadl rozhodně lépe než mikrotenové sáčky nebo kartáčky na zuby, které se sice stávaly obsahem žaludků mořských tvorů, ale nebyly nikdy plnohodnotně přijaty do potravního řetězce. Ryby a jejich blízcí je konzumovali z různých důvodů, od zvědavosti a lačnění po novotách až po vědomě sebedestruktivní vervu spasit svět a trochu kolem sebe uklidit. Nejlépe byly asimilovány mikroskopické částečky plastu, zejména mořskou solí, která se dokonce i na lidském talíři statečně tvářila, jako že tam nejsou. Ale mořské potvory o nich samozřejmě věděly a přestože jim plastový prach nijak zvlášť nepřekážel, měly k těmto malým kouskům čehosi, co znaly v poměru k vlastním dějinám opravdu jen velice krátce, poněkud ambivalentní vztah. V tomto srovnání si implantát vedl opravdu mimořádně. Nejen že ho za ta léta nikdo nepozřel, ale mnohdy dokonce díky silným proudům plul s hejny rejnoků, což byla v tomto prostředí velká výsada. Některé ryby ho – podobně jako lidé chobotnice – považovaly za nějakého ducha, který zpola patří do jejich světa, a zpola do jiného. Pro vnější pozorovatele, zejména potápěče a šnorchlisty, které do zátoky vypouštěly turistické loďky, implantát alespoň na chvíli zosobnil touhu spatřit něco mimořádného. Když se ho ale dotkla lidská ruka, zvědavost byla v mžiku nahrazena pocitem odporu. Někdy vyvstaly otázky po tom, kde se vzal silikonový prsní implantát uprostřed zátoky a čilé lidské mozky si představovaly mysteriózní hororové story, které logicky musely všechny skončit u něčeho podobného: žralok byl jeden z mála, kdo z ekologických a etických důvodů opravdu zásadově nejedl umělé hmoty, a tak při konzumaci majitelky výstavního poprsí šikovně oddělil zrno od plev a implantát vyplivl zpět do vody. Tak to samozřejmě vůbec nebylo, ale mnoha turistům z té představy v tropicky teplé vodě stejně přejel mráz po zádech.

 

Karolína Rossi (1983) pochází z Bystřice nad Pernštejnem, v současnosti žije a pracuje v Praze. V roce 2012 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii. V roce 2008 strávila semestr na Ecole superieure des beaux Arts v Aix en Provence ve Francii. Pracuje především v médiu malby a akvarelové koláže, s přesahy do prostorových instalací. Svou práci představila v řadě nezávislých galerií i výstavních institucí po České republice, v poslední době například v Galerii Nevan Contempo (s Viktorem Takáčem),  prostoru Berlínskej model, galerii Altán Klamovka, xxx

vybrané skupinové výstavy: 2016, Any Day Now, Karlin studios, Praha 2014, Urban pangea people, Karlin studios, Praha 2014, Ruce v moři fazolových květů, galerie Alternativa – OGV, Jihlava

samostatné výstavy: 2016, Úžas, Industra gallery, Brno 2016, To, co zbylo, Berlínskej model, Praha ( s Viktorem Takáčem) 2016, Odsouzen k přeludu, Alfréd ve dvoře, Praha 2015, Kánon, galerie Kostka/Meet factory, Praha ( s Annou Hulačovou, Terezou Příhodovou)