This is category.php

This is output of: Výstavy

/ See English below /

Výstava potrvá od 14. 3. – 26. 4.
Vernisáž se koná v Galerii města Třince (Náměstí Svobody 526, Kulturní dům)

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

Rebeka Rácz (*1990 HU) je experimentální keramička z Budapeště, která ukončila studium teorie umění. Ve své tvorbě je silně ovlivněna tím, že je v médiu keramiky ve své podstatě samouk. Tento fakt využívá k tomu, aby keramiku uchopila hravě, nezatíženě přísným řemeslným mentorstvím. Její technologické přestupky se stávají neškodnou ilustrací procesu, ve kterém je selhání doprovodným jevem nespoutané hry s technikou keramiky.
Další rovinou její tvorby je napodobování světa. Tvorba nedokonalých maket spotřebitelských předmětů, které ve větším množství připomínají spíše objekty určené ke hře na realitu. Napodobované objekty nám ale nejsou nedostižné podobně jak to bývá u růžové hračky ve tvaru ferrari. Rebekou Rácz modelované spotřebitelské předměty jsou totiž zpravidla těmi, které mnozí z nás vlastní. To, co jsme zvyklí takřka bezmyšlenkovitě používat, se stává symbolickým předmětem určeným k úvaze.
Na výstavě „Touha zdát se“ operuje autorka s lidským návykem předstírání, kdy se snažíme působit jako někdo jiný, než opravdu jsme. Předměty z naší každodennosti představují jednu z cest, jak se snažíme imitovat spůsoby, zvyky, lidi a styly a jak následně nedokážeme být upřímní jak k sobě samým tak k lidem v našem okolí.

_________

14. 03. – 26. 04. 2019
Opening: 14. 03. 2019 in Třinec Municipal Gallery (adress: Nám. Svobody 526)

Rebeka Rácz (* 1990 HU) is an experimental ceramicist from Budapest, Hungary. She completed studies of art and design theory yet her work is heavily influenced by the fact that she is self-taught in the field of ceramics. This is highly obvious in the way her ceramics manifest: they are playful without the limiting effects of strict craftmanship. The harmless imperfections of the objects become an illustration of the making in which failure is an accompanying phenomenon of unbridled play.
Other element of her work is the imitation of our world. The representations of consumer items in larger numbers are like objects designed for kids to play. However, imitated objects are not as incomprehensible as the red Ferrari toy we buy our kids in the mall. Rácz’s choice of consumer products are usually those that many of us own. What we use on daily basis without extra attention becomes a symbolic object to be considered and reflected upon.
In her exhibition Willing to Seem she is dealing with the self-faking habit we have for appearing something or someone different from who we are. The objects taken from our everyday world reflect on how we try to imitate ways, habits, people and styles and how much we cannot be true to either ourselves or to the ones around us.

Výstava potrvá od 7. 3. do 14. 4. 2019 a bude se konat v prostoru Galerie města Třince v Knihovně (Lidická 541)

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a za spolupráce s VŠUP.

http://www.kopasz.cz/

„…Fotografii Kopasz chápe jako široký komplex činností, kdy snímky vkládá do různých kontextů, anebo je využívá jako syrový výchozí materiál pro další grafické postprodukce a obrazové manipulace. V tomto ohledu se zdá, že nemá zábran, a tak snímky opakovaně uplatňuje v odlišných sériích a různých vizuálních variantách. Příznačné je pro něj navracení se k vybranému motivu a jeho mnohočetné užívání. Jakoby význam nebylo možné postihnout jednotlivinou, ale pouze množstvím, jako by sledované téma nebylo možné vyslovit jednoznačně, ale bylo ho nutné obcházet, nahlížet z různých vzdáleností a úhlů. Charakteristickým pro Kopaszovy fotografické skladby jsou vpisky, textové poznámky a významové hříčky, často ve všech jazycích, které užívá, včetně angličtiny. Jako hypotéza k porozumění Kopaszovu přístupu k obrazům se proto nabízí paralela s jeho zkušeností s jazykem. Stejně jako je nucen k neustálému „sebe-překladu“ z jednoho jazyka do druhého, odsouzený k trvalé „nepřesnosti“ a „neúplnosti“, tak i v obrazovém režimu krouží kolem tématu a vytváří mozaikovitý časoprostor, jež si vždy do jisté míry zachovává kus nepřehlednosti a neuzavřenosti.“ Jiří Ptáček
https://fotografgallery.cz/viktor-kopasz/

Od 12:00 – 16:00 v Galerii města Třince, Trisia

Wystawa potrwa do 1. 3. 2019 / Výstava potrvá do 1. 3. 2019 / Exhibition is due to March 1st 2019

„Jeśli w otaczającej nas pornografii zagubiło się złudzenie pragnienia, to we współczesnej sztuce zagubiło się pragnienie złudzenia. “
Jean Baudrillard

„Na wystawie „White Flower” ujawnię cykl grafik („podskórnych impulsów”), robionych w technice analogowej puszka/spray/papier. Każda praca przyporządkowana jest numerowi, który najpełniej wyraża kształty namalowanego obiektu.“ White flower /Bílý Květ / Biały kwiat

Szaweł Płóciennik (ur.1987) – malarz, rysownik, twórca powieści graficznych (m.in. „Pinki”, „Papierowy Rewolwer”). Obecnie dyplomant w pracowni Jarosława Modzelewskiego na Wydziale Malarstwa na Akademii Sztuk Pięknych w Warszawie. Współzałożyciel malarskiej grupy Kaplica.

______________________________________________

„Pokud v obklopující nás pornografii zanikla iluze touhy, tak v současném umění zanikla touha po iluzi.“
Jean Baudrillard

„Na výstavě „White Flower“ budu prezentovat grafiky z cyklu „podkožní impulsy“, vytvářené technikou spreje na papíře. Každé dílo je přiřazeno číslu, které nejlépe připomíná tvary malovaného objektu.“ White flower /Bílý Květ / Biały kwiat

Szaweł Płóciennik (nar. 1987) – malíř, kreslíř, tvůrce grafických příběhů (např. „Pinki“, „Papierowy Rewolwer”). V současnosti je v diplomovém ročníku v ateliéru Jarosława Modzelewskiego na Katedře malby Varšavské Akademie Výtvarných Umění. Je také spoluzakladatel malířské skupiny Kaplica.

 

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

Výstava se koná v prostoru Galerie města Třince v Kulturním Domě (Náměstí Svobody 526) a potrvá do 5. 3. 2019

Je možné vycvičit tělo i ducha tak, aby bylo i v minulých dobách hodné úcty? Role lidí se v našich kulturních podmínkách zásadně liší, přesto antickou kulturou zahajujeme naše vzdělání o minulosti. Archetypy, které v našem podvědomí toto vzdělání zanechává, v nás může vyvolat těžce naplnitelnou podvědomou touhu po tom, vyrovnat se ideálům minulosti. Paradoxně i tehdy, kdy současná kultura na nás klade zcela odlišné nároky.
Vojtěch Kovařík (*1993 ČR) se zabývá velkoformátovou malbou pohanských a řeckých božstev a zvířat. Maskulinní předimenzované postavy zachycené v momentech výzvy k fyzické konfrontaci v současných podmínkách působí až nepatřičně. Má současný člověk potenciál naplnit představy našich antických předků?

Vojtěch Kovařík (*1993 Valašské Meziříčí)
je mladým autorem působícím především v Ostravě. Studoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti, po které pokračoval studiem v ateliéru kresby Fakulty umění Ostravské Univerity.
Zahraniční stáž absolvoval v ateliéru malby u Jaroslawa Modzelewského na Varšavské Akademii výtvarných umění.
Je členem hudební skupiny München Konflikt.

 

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

Dokonalá svůdkyně je název knihy Dietlind Tornieporth, kterou autorka ve své performanci zlovolně trasponuje, stejně jako publikaci „Jak sbalit ženu 2.0.“ od Tomáše Baránka. Autorka dobře míněné návody používá a zneužívá pro vlastní účely. Je to trochu jako hon na čarodejnice.

Jana Orlová (1986) je básnířka a performerka. V roce 2012 vydala v nakladatelství Pavel Mervart sbírku Čichat oheň s vlastními ilustracemi, v nakladatelství Větrné mlýny pak v roce 2017 druhou sbírku Újedě. V letošním roce, stejně jako v roce 2014, byla zahrnuta do sborníku „Nejlepší české básně“ nakladatelství Host. Performance art chápe jako živou poezii. Pro její práci je charakteristická minimalistická forma a syrová výpověď. Svoji tvorbu prezentuje na www.janaorlova.cz. Studuje teoretické doktorandské studium na Akademii výtvarných umění pod vedením PhDr. Pavlíny Morganové, Ph.D.

Vladimír Havlík je autorem happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně.
Dlouhodobě se také věnuje pedagogické činnosti jak na českých tak na zahraničních univerzitách (Dublin, Mnichov, Miláno, …)
Hlavním cílem v jeho tvorbě je princip sdílení a vzájemnosti.

 

„Výstava, na kterou přicházíte, spojuje dvě témata, o kterých česká společnost stále mluví buď s rozpaky či naopak emotivně a vyhraněně. Jsou to postavení žen a historie komunistického režimu. Rozpaky u obou témat spolu možná souvisí.

Posedlost výročími letos nemohla minout ani alternativní kulturní prostory, únor 1948 je ale mezi nimi tím, které ukazuje, jak složité je ustavit společný příběh o tom  co a koho je třeba připomínat. Represe, které nastaly po komunistickém puči v únoru 1948, hodnotíme jednoznačně jako tragické, neumím ale pak vysvětlit, proč se jim většina společnosti nepostavila a proč příklon k levicové politice po druhé světové válce část společnosti vítala.

Budovatelské období komunistického režimu sebou přineslo uskutečnění radikální sociální politiky. V souladu s marxismem, který do středu lidského života staví práci, se ve vztahu k ženám projevila především snahou o jejich zapojení do placené práce. Byla zavedena opatření v oblasti zákonodárné (zavedení mateřské dovolené, vznik školek i jeslí), ekonomické (podpora služeb pro domácnosti) i ideologické (obrazy jeřábnic či traktoristek v náborových plakátech i populární kultuře).

Reálně však tato emancipační politika naplněna nikdy nebyla- ženy spíš než na pozicích jeřábnic pracovaly na špatně placených pozicích v továrnách, školky ani slibované konzervované potraviny nebyly na dostupné a tak se po práci ženy staraly o děti a zavařovaly, stejně jako dřív.

Kampaně o nové socialistické ženě především nikdy nepřesvědčily nižší stranické funkcionáře a postupně radikální rétoriku opustilo i nejvyšší vedení KSČ. Ve druhé polovině padesátých let nahradila oslava žen/jeřábnic opět oslava žen/matek. Paradoxně tak ve střední Evropě vznikly režimy ,které proklamovaly rovnost pohlaví a vytvořily pro ně podmínky, hodnotově ale zůstaly konzervativní. Tato rozpolcenost se projevuje dodnes v životě žen, které jsou zapojeny do placené práce, po ní ale automaticky nastupuje „druhá směna“ v domácnosti a tuto situace je většinou společnosti přijímána jako „přirozená“.

Jsou to ale reálné zkušenosti a vzpomínky žen, na které se máme zaměřit, pokud chceme mluvit o tom, zda emancipační kampaně měly vliv na život společnosti. Využily ženy možnosti, které se jim nabízely nebo je vnímaly jako iluzivní?  Historická věda ale takové zkušenosti zatím opomíjí, částečně protože nezapadají do rámce ,ve kterém o budovatelském období komunistického režimu přemýšlíme. Možná to může být právě umění, které dokáže nejlépe ztvárnit napětí mezi současným obrazem  komunistického režimu, jeho ideologií a vzpomínkami na něj. “ Karina Hoření

 

/ See English below /

Výstava potrvá od 14. 3. – 26. 4.
Vernisáž se koná v Galerii města Třince (Náměstí Svobody 526, Kulturní dům)

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

Rebeka Rácz (*1990 HU) je experimentální keramička z Budapeště, která ukončila studium teorie umění. Ve své tvorbě je silně ovlivněna tím, že je v médiu keramiky ve své podstatě samouk. Tento fakt využívá k tomu, aby keramiku uchopila hravě, nezatíženě přísným řemeslným mentorstvím. Její technologické přestupky se stávají neškodnou ilustrací procesu, ve kterém je selhání doprovodným jevem nespoutané hry s technikou keramiky.
Další rovinou její tvorby je napodobování světa. Tvorba nedokonalých maket spotřebitelských předmětů, které ve větším množství připomínají spíše objekty určené ke hře na realitu. Napodobované objekty nám ale nejsou nedostižné podobně jak to bývá u růžové hračky ve tvaru ferrari. Rebekou Rácz modelované spotřebitelské předměty jsou totiž zpravidla těmi, které mnozí z nás vlastní. To, co jsme zvyklí takřka bezmyšlenkovitě používat, se stává symbolickým předmětem určeným k úvaze.
Na výstavě „Touha zdát se“ operuje autorka s lidským návykem předstírání, kdy se snažíme působit jako někdo jiný, než opravdu jsme. Předměty z naší každodennosti představují jednu z cest, jak se snažíme imitovat spůsoby, zvyky, lidi a styly a jak následně nedokážeme být upřímní jak k sobě samým tak k lidem v našem okolí.

_________

14. 03. – 26. 04. 2019
Opening: 14. 03. 2019 in Třinec Municipal Gallery (adress: Nám. Svobody 526)

Rebeka Rácz (* 1990 HU) is an experimental ceramicist from Budapest, Hungary. She completed studies of art and design theory yet her work is heavily influenced by the fact that she is self-taught in the field of ceramics. This is highly obvious in the way her ceramics manifest: they are playful without the limiting effects of strict craftmanship. The harmless imperfections of the objects become an illustration of the making in which failure is an accompanying phenomenon of unbridled play.
Other element of her work is the imitation of our world. The representations of consumer items in larger numbers are like objects designed for kids to play. However, imitated objects are not as incomprehensible as the red Ferrari toy we buy our kids in the mall. Rácz’s choice of consumer products are usually those that many of us own. What we use on daily basis without extra attention becomes a symbolic object to be considered and reflected upon.
In her exhibition Willing to Seem she is dealing with the self-faking habit we have for appearing something or someone different from who we are. The objects taken from our everyday world reflect on how we try to imitate ways, habits, people and styles and how much we cannot be true to either ourselves or to the ones around us.

Výstava potrvá od 7. 3. do 14. 4. 2019 a bude se konat v prostoru Galerie města Třince v Knihovně (Lidická 541)

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a za spolupráce s VŠUP.

http://www.kopasz.cz/

„…Fotografii Kopasz chápe jako široký komplex činností, kdy snímky vkládá do různých kontextů, anebo je využívá jako syrový výchozí materiál pro další grafické postprodukce a obrazové manipulace. V tomto ohledu se zdá, že nemá zábran, a tak snímky opakovaně uplatňuje v odlišných sériích a různých vizuálních variantách. Příznačné je pro něj navracení se k vybranému motivu a jeho mnohočetné užívání. Jakoby význam nebylo možné postihnout jednotlivinou, ale pouze množstvím, jako by sledované téma nebylo možné vyslovit jednoznačně, ale bylo ho nutné obcházet, nahlížet z různých vzdáleností a úhlů. Charakteristickým pro Kopaszovy fotografické skladby jsou vpisky, textové poznámky a významové hříčky, často ve všech jazycích, které užívá, včetně angličtiny. Jako hypotéza k porozumění Kopaszovu přístupu k obrazům se proto nabízí paralela s jeho zkušeností s jazykem. Stejně jako je nucen k neustálému „sebe-překladu“ z jednoho jazyka do druhého, odsouzený k trvalé „nepřesnosti“ a „neúplnosti“, tak i v obrazovém režimu krouží kolem tématu a vytváří mozaikovitý časoprostor, jež si vždy do jisté míry zachovává kus nepřehlednosti a neuzavřenosti.“ Jiří Ptáček
https://fotografgallery.cz/viktor-kopasz/

Od 12:00 – 16:00 v Galerii města Třince, Trisia

Wystawa potrwa do 1. 3. 2019 / Výstava potrvá do 1. 3. 2019 / Exhibition is due to March 1st 2019

„Jeśli w otaczającej nas pornografii zagubiło się złudzenie pragnienia, to we współczesnej sztuce zagubiło się pragnienie złudzenia. “
Jean Baudrillard

„Na wystawie „White Flower” ujawnię cykl grafik („podskórnych impulsów”), robionych w technice analogowej puszka/spray/papier. Każda praca przyporządkowana jest numerowi, który najpełniej wyraża kształty namalowanego obiektu.“ White flower /Bílý Květ / Biały kwiat

Szaweł Płóciennik (ur.1987) – malarz, rysownik, twórca powieści graficznych (m.in. „Pinki”, „Papierowy Rewolwer”). Obecnie dyplomant w pracowni Jarosława Modzelewskiego na Wydziale Malarstwa na Akademii Sztuk Pięknych w Warszawie. Współzałożyciel malarskiej grupy Kaplica.

______________________________________________

„Pokud v obklopující nás pornografii zanikla iluze touhy, tak v současném umění zanikla touha po iluzi.“
Jean Baudrillard

„Na výstavě „White Flower“ budu prezentovat grafiky z cyklu „podkožní impulsy“, vytvářené technikou spreje na papíře. Každé dílo je přiřazeno číslu, které nejlépe připomíná tvary malovaného objektu.“ White flower /Bílý Květ / Biały kwiat

Szaweł Płóciennik (nar. 1987) – malíř, kreslíř, tvůrce grafických příběhů (např. „Pinki“, „Papierowy Rewolwer”). V současnosti je v diplomovém ročníku v ateliéru Jarosława Modzelewskiego na Katedře malby Varšavské Akademie Výtvarných Umění. Je také spoluzakladatel malířské skupiny Kaplica.

 

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

Výstava se koná v prostoru Galerie města Třince v Kulturním Domě (Náměstí Svobody 526) a potrvá do 5. 3. 2019

Je možné vycvičit tělo i ducha tak, aby bylo i v minulých dobách hodné úcty? Role lidí se v našich kulturních podmínkách zásadně liší, přesto antickou kulturou zahajujeme naše vzdělání o minulosti. Archetypy, které v našem podvědomí toto vzdělání zanechává, v nás může vyvolat těžce naplnitelnou podvědomou touhu po tom, vyrovnat se ideálům minulosti. Paradoxně i tehdy, kdy současná kultura na nás klade zcela odlišné nároky.
Vojtěch Kovařík (*1993 ČR) se zabývá velkoformátovou malbou pohanských a řeckých božstev a zvířat. Maskulinní předimenzované postavy zachycené v momentech výzvy k fyzické konfrontaci v současných podmínkách působí až nepatřičně. Má současný člověk potenciál naplnit představy našich antických předků?

Vojtěch Kovařík (*1993 Valašské Meziříčí)
je mladým autorem působícím především v Ostravě. Studoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti, po které pokračoval studiem v ateliéru kresby Fakulty umění Ostravské Univerity.
Zahraniční stáž absolvoval v ateliéru malby u Jaroslawa Modzelewského na Varšavské Akademii výtvarných umění.
Je členem hudební skupiny München Konflikt.

 

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

Dokonalá svůdkyně je název knihy Dietlind Tornieporth, kterou autorka ve své performanci zlovolně trasponuje, stejně jako publikaci „Jak sbalit ženu 2.0.“ od Tomáše Baránka. Autorka dobře míněné návody používá a zneužívá pro vlastní účely. Je to trochu jako hon na čarodejnice.

Jana Orlová (1986) je básnířka a performerka. V roce 2012 vydala v nakladatelství Pavel Mervart sbírku Čichat oheň s vlastními ilustracemi, v nakladatelství Větrné mlýny pak v roce 2017 druhou sbírku Újedě. V letošním roce, stejně jako v roce 2014, byla zahrnuta do sborníku „Nejlepší české básně“ nakladatelství Host. Performance art chápe jako živou poezii. Pro její práci je charakteristická minimalistická forma a syrová výpověď. Svoji tvorbu prezentuje na www.janaorlova.cz. Studuje teoretické doktorandské studium na Akademii výtvarných umění pod vedením PhDr. Pavlíny Morganové, Ph.D.

Vladimír Havlík je autorem happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně.
Dlouhodobě se také věnuje pedagogické činnosti jak na českých tak na zahraničních univerzitách (Dublin, Mnichov, Miláno, …)
Hlavním cílem v jeho tvorbě je princip sdílení a vzájemnosti.

 

„Výstava, na kterou přicházíte, spojuje dvě témata, o kterých česká společnost stále mluví buď s rozpaky či naopak emotivně a vyhraněně. Jsou to postavení žen a historie komunistického režimu. Rozpaky u obou témat spolu možná souvisí.

Posedlost výročími letos nemohla minout ani alternativní kulturní prostory, únor 1948 je ale mezi nimi tím, které ukazuje, jak složité je ustavit společný příběh o tom  co a koho je třeba připomínat. Represe, které nastaly po komunistickém puči v únoru 1948, hodnotíme jednoznačně jako tragické, neumím ale pak vysvětlit, proč se jim většina společnosti nepostavila a proč příklon k levicové politice po druhé světové válce část společnosti vítala.

Budovatelské období komunistického režimu sebou přineslo uskutečnění radikální sociální politiky. V souladu s marxismem, který do středu lidského života staví práci, se ve vztahu k ženám projevila především snahou o jejich zapojení do placené práce. Byla zavedena opatření v oblasti zákonodárné (zavedení mateřské dovolené, vznik školek i jeslí), ekonomické (podpora služeb pro domácnosti) i ideologické (obrazy jeřábnic či traktoristek v náborových plakátech i populární kultuře).

Reálně však tato emancipační politika naplněna nikdy nebyla- ženy spíš než na pozicích jeřábnic pracovaly na špatně placených pozicích v továrnách, školky ani slibované konzervované potraviny nebyly na dostupné a tak se po práci ženy staraly o děti a zavařovaly, stejně jako dřív.

Kampaně o nové socialistické ženě především nikdy nepřesvědčily nižší stranické funkcionáře a postupně radikální rétoriku opustilo i nejvyšší vedení KSČ. Ve druhé polovině padesátých let nahradila oslava žen/jeřábnic opět oslava žen/matek. Paradoxně tak ve střední Evropě vznikly režimy ,které proklamovaly rovnost pohlaví a vytvořily pro ně podmínky, hodnotově ale zůstaly konzervativní. Tato rozpolcenost se projevuje dodnes v životě žen, které jsou zapojeny do placené práce, po ní ale automaticky nastupuje „druhá směna“ v domácnosti a tuto situace je většinou společnosti přijímána jako „přirozená“.

Jsou to ale reálné zkušenosti a vzpomínky žen, na které se máme zaměřit, pokud chceme mluvit o tom, zda emancipační kampaně měly vliv na život společnosti. Využily ženy možnosti, které se jim nabízely nebo je vnímaly jako iluzivní?  Historická věda ale takové zkušenosti zatím opomíjí, částečně protože nezapadají do rámce ,ve kterém o budovatelském období komunistického režimu přemýšlíme. Možná to může být právě umění, které dokáže nejlépe ztvárnit napětí mezi současným obrazem  komunistického režimu, jeho ideologií a vzpomínkami na něj. “ Karina Hoření