Karolína Rossi: Plastic Orgasm

Karolina Rossi: Plastic Orgasm

Galerie města Třince

Kurátorka: Karina Kottová

Pár let poté našli v zátoce rejnoků silikonový implantát z jejího ňadra, který se mezitím zcela sžil s místními obyvateli. Večerní slunce prosvěcovalo jeho vypouklý tvar podobně jako tělo průsvitné chobotnice, která má podle webových stránek věnovaných celebritám a dalším nadpřirozeným bytostem společný původ s mimozemšťany nebo duchy. Po západu slunce chobotnice zažehá vlastní světlo, aby poukázala na svou nepříliš komplikovanou, ale z optického i mechanického hlediska fascinující vnitřní strukturu. Silikon na rozdíl od této bytosti zůstává potmě, což je pro zachování jeho důstojnosti v kontextu podmořského světa určitě lepší, jinak by se totiž vyjevilo, že žádný svítící mozek ani nic podobného neobsahuje. Je to homogenní hmota a do hlubin oceánu se hodí opravdu jen povrchně svým měkkým ergonomickým tvarem, který měl za poprsí majitelky implantátu vyhrát souboj s gravitací. Přesto nelze říci, že by se za denního provozu netěšil určité oblibě. Zapadl rozhodně lépe než mikrotenové sáčky nebo kartáčky na zuby, které se sice stávaly obsahem žaludků mořských tvorů, ale nebyly nikdy plnohodnotně přijaty do potravního řetězce. Ryby a jejich blízcí je konzumovali z různých důvodů, od zvědavosti a lačnění po novotách až po vědomě sebedestruktivní vervu spasit svět a trochu kolem sebe uklidit. Nejlépe byly asimilovány mikroskopické částečky plastu, zejména mořskou solí, která se dokonce i na lidském talíři statečně tvářila, jako že tam nejsou. Ale mořské potvory o nich samozřejmě věděly a přestože jim plastový prach nijak zvlášť nepřekážel, měly k těmto malým kouskům čehosi, co znaly v poměru k vlastním dějinám opravdu jen velice krátce, poněkud ambivalentní vztah. V tomto srovnání si implantát vedl opravdu mimořádně. Nejen že ho za ta léta nikdo nepozřel, ale mnohdy dokonce díky silným proudům plul s hejny rejnoků, což byla v tomto prostředí velká výsada. Některé ryby ho – podobně jako lidé chobotnice – považovaly za nějakého ducha, který zpola patří do jejich světa, a zpola do jiného. Pro vnější pozorovatele, zejména potápěče a šnorchlisty, které do zátoky vypouštěly turistické loďky, implantát alespoň na chvíli zosobnil touhu spatřit něco mimořádného. Když se ho ale dotkla lidská ruka, zvědavost byla v mžiku nahrazena pocitem odporu. Někdy vyvstaly otázky po tom, kde se vzal silikonový prsní implantát uprostřed zátoky a čilé lidské mozky si představovaly mysteriózní hororové story, které logicky musely všechny skončit u něčeho podobného: žralok byl jeden z mála, kdo z ekologických a etických důvodů opravdu zásadově nejedl umělé hmoty, a tak při konzumaci majitelky výstavního poprsí šikovně oddělil zrno od plev a implantát vyplivl zpět do vody. Tak to samozřejmě vůbec nebylo, ale mnoha turistům z té představy v tropicky teplé vodě stejně přejel mráz po zádech.

Karolína Rossi (1983) pochází z Bystřice nad Pernštejnem, v současnosti žije a pracuje v Praze. V roce 2012 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii. V roce 2008 strávila semestr na Ecole superieure des beaux Arts v Aix en Provence ve Francii. Pracuje především v médiu malby a akvarelové koláže, s přesahy do prostorových instalací. Svou práci představila v řadě nezávislých galerií i výstavních institucí po České republice, v poslední době například v Galerii Nevan Contempo (s Viktorem Takáčem),  prostoru Berlínskej model, galerii Altán Klamovka, xxx

vybrané skupinové výstavy: 2016, Any Day Now, Karlin studios, Praha 2014, Urban pangea people, Karlin studios, Praha 2014, Ruce v moři fazolových květů, galerie Alternativa – OGV, Jihlava