K čemu je umění ve veřejném prostoru?

Obecně – historický a kulturní odkaz není výhradně odkazem minulosti, ale vypovídá i o schopnosti země, státu, kraje resp. města svou kulturu udržovat a rozvíjet. Naopak výhradní ekonomizace

veřejného prostoru nemá být jediným klíčem k jeho podobě.  Zároveň platí, že investice do děl vizuálního umění ve veřejném prostoru se vyplatí. Umění ve veřejném prostoru má funkci nejen

kulturní a reprezentativní, ale plní i roli významného společenského katalyzátoru schopného utvářet širší společenské vědomí. Takové jsou jistě pomníky a památníky (sv. Václav na Václavském náměstí, 17. listopad na Národní třídě), vizuální umění však může tematizovat i subtilnější společenská témata, jak ukazuje Stezka odvahy trojice autorů Matěje Al-Aliho, Tomáše Moravce a Petra Duba, kresby Dana Perjovschiho v Národní technické knihovně v Praze nebo Pomník sebevrahům Krištofa Kintery.

Vizuální umění se také vedle kultivace prostředí pro samotné obyvatele toho kterého místa může stát i turistickým lákadlem a stává se součástí průvodců. V Praze se tak děje například ve vestibulu Městské knihovny na Mariánském náměstí, kam se lidé chodí dívat na Idiom od Matěje Krena. V historickém kontextu pak uveďme sochy na Karlově mostě, které jsou pěkným příkladem funkčního sepjetí umění s architekturou. Výtvarné intervence tak mohou být vnímány i jako dlouhodobá investice. V neposlední řadě pak platí, že osazování děl současného umění do veřejného prostoru

je i formou pěstování kultury.

 

Lze definovat kvalitní umělecké dílo?

Kvalitní umělecké dílo je především současné a vždy má vznikat v dialogu s prostředím, do něhož bude zasazeno. Kvalitní dílo není nutně to největší a nejdražší, i proto je třeba zvažovat možnost

zakoupení více menších prací. Protože univerzální definice kvalitního díla ne existuje, musíme se spoléhat právě na práci odborníka či poroty. Vodítkem může být i charakteristika nekvalitních děl, jejichž pořízení by se zadavatelé měli vyhnout. Za příklad nekvalitního postupu lze považovat například osazování veřejného prostoru replikami zaniklých děl, nebo snahu realizovat sochy, které byly v minulosti dopracovány jen do stádia modelu. Za zajímavá lze naopak považovat ta díla, jejichž autor pracuje se současnými uměleckými prostředky, formami a tématy.

 

Účelnost a transparentnost vynaložených prostředků

Veřejný prostor, do něhož jsou díla osazována, má být vybírán na základě odborných znalostí i zájmů a potřeb těch, kdo jej užívají. Právě systematická spolupráce s odborníky na jedné straně a s místními obyvateli na straně druhé může vést k jasnému definování toho, jak má dílo vypadat a čemu má sloužit. Tak nebudou prostředky vynakládány nazmar. Pokud se místní obyvatelé s dílem ztotožní a budou ho považovat za organickou součást svého prostředí, pak je větší pravděpodobnost, že dílo nezanikne. Omezíme-li se na uspokojení soukromých vlastnických zájmů, či měnících se zájmů

politické reprezentace, vede to často k rychlé zkáze realizovaných projektů.

 

Posilování odpovědnosti mezi výtvarnými umělci a veřejností

Bez ohledu na vlastníky dotčených staveb či veřejných prostranství,  všichni žijeme ve společně sdíleném prostoru. Aktivně se hlásím k profesní spoluodpovědnosti za jeho současný stav. Umění ve veřejném prostoru představuje důležitý most mezi širokou veřejností a provozem kamenných galerijních institucí, podporující vystoupení ze vzájemné izolace.

 

Iniciativa Galerie města Třince realizace plastiky Randomroutines v třineckém veřejném prostoru má přispět k překonání bariér vytvářených dnešním individualizovaným světem. Je samozřejmé, že galerie, jejichž zájem o současné umění je profesní otázkou, se bude o realizace ve veřejném prostoru snažit a půjde tak pozitivním příkladem jiným městským galeriím resp. město Třinec jiným městům.

 

Forma zápůjčky díla se nám od počátku jevila jako vhodný způsob, jak současné umění dostat do veřejného prostoru, ale současně co nejméně město finančně zatížit a také získat čas na rozmyšlenou a „zkoušku“, zda-li dílo na daném místě ponechat.

 

Při výběru vhodného díla jsem uvažoval o několika autorech a provedl jsem potřebnou rešerši. Důležité bylo jaké umělecké prostředky, formy a témata daní umělci používají a jak jejich díla mohou fungovat v třineckém kontextu. Po konzultacích s několika kolegy z oboru jsem došel k závěru, že maďarští Randomroutines jsou v tomto ohledu špička, jejich dílo může dobře komunikovat a zapadat do třineckého kontextu a po první konzultacích přímo se skupinou jsme také došli k tomu, že jsou schopní a ochotní eventuální realizaci vykonat za příznivých finančních podmínek. Realizace maďarské skupiny by také znamenala zahraniční umění v Třinci a tímto mezinárodní kontext realizace.

 

V rámci rozpočtu a konkrétně honoráře pro umělce je nutné zmínit, že jeho důležitou součástí je samotná koncepce díla. Dílo vzniklo přímo pro město Třinec, a po několika variantách, přímo pro konkrétní místo před kinem Kosmos. Pro umělce bylo také důležité pracovat s výší stanoveného rozpočtu, tak aby veškeré náklady, práce a samotná realizace nepřekročila danou částku.

 

Co se týká finálního návrhu plastiky – od začátku jsem se účastnil vývojového procesu návrhu – důraz jsme kladli nejenom na uměleckou kvalitu díla, ale nutně také na statiku plastiky (v rámci bezpečnosti), splnění charakteru a kontextu konkrétního vybraného místa.

 

Co může realizace přinést městu?

 

Od počáteční ideje dostat současné umění do veřejné prostoru Třince až do tohoto momentu jsem se snažil o co nejkvalitnější realizaci v rámci daných možností. Plastika Randomroutines je na špičkové mezinárodní úrovni. Její realizace má vézt ke kultivaci veřejného prostoru. Obecněji má umění ve veřejném prostoru přispívat rozvoji kulturního dědictví – a současně jde o podporu současného umění. Jsem přesvědčený o tom, že realizace této plastiky významně přispěje ke zlepšení podoby sdíleného prostoru a současné umění se díky tomu stane přirozenou součástí veřejného prostoru.

 

„Veřejný prostor ztělesňuje dohodu a sdílený ideový obsah společnosti,“ říká architektka Pavla Melková v knize Manuál monumentu (UMPRUM 2016) a v této souvislosti upozorňuje na fragmentarizaci dnešních měst a vesnic spojenou s důrazem na individualizaci jednotlivých projektů. Právě výtvarné dílo, které bude vznikat v dialogu s okolním prostředím, s ohledem na specifický

kontext, a nikoliv jako arogantní neuměle zasazený suverén, může být způsobem jak fragmentarizaci překonat. Takové propojení mezi veřejným prostorem, architekturou a vizuálním uměním bude

funkčním vztahem. Takto vzniklé dílo nezdobí kancelář ředitele, ani není součástí podzemní chodby, nýbrž se podílí na podobě toho, co vidí každý kolemjdoucí. Stává se součástí veřejného prostoru.

 

Níže několik příkladů realizací současného umění ve veřejném prostoru a různé druhy jejich financování:

Tomáš Džadoň: Pamätník ľudovej architektúry, Košice 2013-2016

(realizace byla financovaná zčásti z fondů Košice-Evropské hlavní město kultury a zčásti crowdfundingovou kampaní umělce)

Krištof Kintera: Memento Mori, Praha 2011

(socha byla financována Krištofem Kinterou)

Matěj Al-Ali, Petr Dub, Tomáš Moravec: Stezka odvahy, Psáry – Dolní Jirčany 2012

(stezka vznikla v rámci projektu Culburb financovaného Evropskou komisí)

 

Pevně věřím, že se nám podaří najít společnou cestu a že k odhalení plastiky brzy dojde a že se toto dílo stane jedním ze zajímavých a vyhledávaných míst na mapě Třince.

 

MgA. Jakub Adamec, kurátor a dramaturg PLATO Ostrava

V Ostravě 27. 9. 2017

 

Použitá literatura: Umění ve veřejném prostoru. Procenta na umění. (Spolek Skutek, 2017)