„Výstava, na kterou přicházíte, spojuje dvě témata, o kterých česká společnost stále mluví buď s rozpaky či naopak emotivně a vyhraněně. Jsou to postavení žen a historie komunistického režimu. Rozpaky u obou témat spolu možná souvisí.

Posedlost výročími letos nemohla minout ani alternativní kulturní prostory, únor 1948 je ale mezi nimi tím, které ukazuje, jak složité je ustavit společný příběh o tom  co a koho je třeba připomínat. Represe, které nastaly po komunistickém puči v únoru 1948, hodnotíme jednoznačně jako tragické, neumím ale pak vysvětlit, proč se jim většina společnosti nepostavila a proč příklon k levicové politice po druhé světové válce část společnosti vítala.

Budovatelské období komunistického režimu sebou přineslo uskutečnění radikální sociální politiky. V souladu s marxismem, který do středu lidského života staví práci, se ve vztahu k ženám projevila především snahou o jejich zapojení do placené práce. Byla zavedena opatření v oblasti zákonodárné (zavedení mateřské dovolené, vznik školek i jeslí), ekonomické (podpora služeb pro domácnosti) i ideologické (obrazy jeřábnic či traktoristek v náborových plakátech i populární kultuře).

Reálně však tato emancipační politika naplněna nikdy nebyla- ženy spíš než na pozicích jeřábnic pracovaly na špatně placených pozicích v továrnách, školky ani slibované konzervované potraviny nebyly na dostupné a tak se po práci ženy staraly o děti a zavařovaly, stejně jako dřív.

Kampaně o nové socialistické ženě především nikdy nepřesvědčily nižší stranické funkcionáře a postupně radikální rétoriku opustilo i nejvyšší vedení KSČ. Ve druhé polovině padesátých let nahradila oslava žen/jeřábnic opět oslava žen/matek. Paradoxně tak ve střední Evropě vznikly režimy ,které proklamovaly rovnost pohlaví a vytvořily pro ně podmínky, hodnotově ale zůstaly konzervativní. Tato rozpolcenost se projevuje dodnes v životě žen, které jsou zapojeny do placené práce, po ní ale automaticky nastupuje „druhá směna“ v domácnosti a tuto situace je většinou společnosti přijímána jako „přirozená“.

Jsou to ale reálné zkušenosti a vzpomínky žen, na které se máme zaměřit, pokud chceme mluvit o tom, zda emancipační kampaně měly vliv na život společnosti. Využily ženy možnosti, které se jim nabízely nebo je vnímaly jako iluzivní?  Historická věda ale takové zkušenosti zatím opomíjí, částečně protože nezapadají do rámce ,ve kterém o budovatelském období komunistického režimu přemýšlíme. Možná to může být právě umění, které dokáže nejlépe ztvárnit napětí mezi současným obrazem  komunistického režimu, jeho ideologií a vzpomínkami na něj. “ Karina Hoření