2013-05-20_203552

Anna Bura

„Anna Burá je jednou z mála třineckých autorek zabývajících se tvorbou, která nás nekalkulovaným způsobem tvůrčího vyjadřování dostává do stavu klidu a bezbřehého rozjímání. Umělkyně narozena ve čtyřicátém prvním roce minulého století je stále naturelem mladistvá, což dokazuje pomocí expresivního podání takřka ve všech svých dílech. Ono expresivní pojetí jejího snažení také znamená balancování na hraně, která je udávanou cestou hledání (uváděno samotnou autorkou) toho nejlepšího výsledku v pojetí zobrazovaného námětu. Plátno je i dokonce několikrát přemalováváno, aby poté vydalo divákovi konečné svědectví.

 

K tomu, že Anna Burá maluje a je mezi vystavujícími více než třicet let, bezesporu přispělo  studium kresby a malby na ostravské Lidové konzervatoři v ateliéru Aleny Ovčáčkové v letech 1981 až 1984. Prošla si zde klasickým vývojem výuky všech základních a tehdy dostupných technik jak v krajině, tak například i ve figuře, a to zúročuje po celou dobu své tvorby. Ona si však vybírá a posléze zůstává zejména u zobrazování tématiky zátiší, které ji naprosto naplňuje a stává se takřka její srdeční záležitostí.

 

Téměř ve stejném období se vstupem mezi výtvarníky kolem manželů Lasotových, Jana Walka, Pawla Marka, Wilema Bujoka, Stanislawa Krause a jiné také osobně seznamuje s dalšími umělci třinecké oblasti, sdruženými při tehdejším Domu kultury Třineckých železáren, tehdy ještě vedenými pod záštitou zájmově umělecké činnosti. Dům kultury spojoval v jeden zájem příznivce z Jablunkovska, blízké Bystřice nad Olší a nakonec i Těšínska. Její spolková činnost, tak dávno před dnešním členstvím v občanském sdružení Klubu přátel výtvarného umění Třinec, dnes působící nadregionálně, dostává zcela nebývalých rozměrů, které zúročuje již na jedné ze společných výstav v již zmiňovaném kulturním stánku města Třince počátkem osmdesátých let minulého století. Pro ni samotnou je tato příležitost jednou z prvních veřejných exhibic a zároveň i impulsem pro další tvorbu v celé její šíři. Autorka záhy zjišťuje, že mnohé technické rozmanitosti způsobů malby dovolují zcela opanovat plochu podkladu a zároveň vyvzdorovat svým přístupem náladu díla. Kladení štětce se snad i proto stává v této době intenzivnějším a určuje tak výslednou podobu artefaktů. Postavy zcela získávají na uvolněnosti a její oblíbená témata květin nabývají na síle a dojmu k čím dál většímu respektu výsledné kompozice.

 

Mnozí návštěvníci, setkávající se na výstavách s její tvorbou, si často kladou otázku, zda je vůbec možné takto zpodobnit onu „matku přírodu“. Ano. Paleta Anny Buré je barevná a nepostrádá kompozici obrazu. Zvláště pak floristicky laděné práce, rodící se v domácím prostředí blízko milované zahrady, bývají jejím častým námětem. Perfektně kladené kontrasty jsou zcela v souladu s tonálním rozhraním mezi plochami, dokonce i s místy až akvarelově působícími valéry prolínajících se barevných polí. Autorčina tématicky zaměřená zátiší tu s květy, ovocem a dalšími můžeme pestrostí přiřadit k Giuseppe Arcimboldovi, přizvanému oblíbenci dvora Rudolfa II., svou razancí pak k Václavu Špálovi. Naopak její krajina zobrazenou volností koresponduje se samotným Aloisem Kalvodou, zakladatelem moderní české krajinomalby. Samozřejmě i ona sama, jakožto další tvůrci, předvede svůj talent v oblasti aktu. Tento obor z oblasti figurální kompozice je autorkou pojat zcela nenásilně směrem k divákovi a výstavnímu prostoru vůbec.

 

Dá se říct, že Anna Burá je oddanou patriotkou koncepce své tvorby. Představuje to tím způsobem, že pozorovateli dává možnost vystopovat celou škálu uměleckých přednesů umocněných navíc uklidňující harmonií, která výhradně dominuje a je jakoby již prvoplánově zvolena s nelehkým úsilím. Vzpomínám, jak jsme před lety společně řešili odstíny zelené barvy. Ty dovedla Anna Burá ve svých dílech k mistrnému pojetí. Důkazem toho je Zátiší se džbánem a jablky, nevelké svým rozměrem, ale kvalitou. Zejména pak v poslední tvůrčí dekádě, kdy se jedná o „portréty“ kopretin, slunečnic a jiných byť shluků květů ve vázách a džbánech, nalézáme čisté tonality. Vše je uspořádáno tak, jak má být. Na plátnech se nám představují jasné nelomené pigmenty, které dávají spočinout zraku v příjemném slunečním světle na jedné straně a s náznakem provedeného jemného šerosvitu na straně druhé. Kontrasty její palety jsou určeny těmito principy a právě proto nám snad i dávají onu bohatou filosofickou sílu, kde jsme k naší radosti navíc uchráněni od hledání hlubokých mystifikací, vedoucích diváka bohužel v některých jiných případech pomocí autorovy interpretace dokonce i v omyl. Témata s minimalisticky zobrazovanými krajinami či zátišími bujarých skupin flóry nám dávají za pravdu, že jsou s člověkem v naprosté symbióze. Náměty autorčiných  prací, které zahrnují ve velké míře olejomalby, jsou právě pro svou přímočarost podání tím, co bude divák neustále vyhledávat a zároveň respektovat.

 

Sama Burá o sobě tvrdí, že dává přednost realitě jako definitivu a obklopuje se přírodou, kterou respektuje. A také to, že ji láká způsob vyjádřování v případech, kdy nejde obraz spojit s formou a proporcemi. Toto je onen pomyslný hnací motor autorčiny tvorby, kterou na ní tak neustále budeme obdivovat a ctít.“ Z katalogu Výtvarní umělci Třinecka