DSC028795

Milan Kohut

Tomuto rodáku z Českého Těšína poprvé vykřiknuvšímu 14. 12. 1956 se již při studiu na Lidové konzervatoři v Ostravě, kde se setkal s kresbou a malbou, zalíbila tvorba jako taková natolik, že počal svou autodidaktickou dráhu (jak sám tvrdí) návštěvami galerií a sbírek muzeí, přičemž jeho školou byla díla starých mistrů. Tímto klasickým postupem samouky se měl možnost seznámit s řadou významných autorů, technik a směrů, které daly základ tvůrčím snahám a nastartovaly tak dráhu dalšího z řady výtvarníků třinecké oblasti z podhůří Beskyd.

 

I když sám autor není příznivcem kolektivních výstav a odmítal je, objeví se jeho obraz Babička na Frýdecko-Místeckém Salónu počátkem devadesátých let v klenutých prostorách zdejšího zámku. Tato volná setkání výtvarníků, která pořádá muzeum města, dávají nahlédnout na nejširší škálu výtvarných oborů. Technická stránka výtvarných děl a způsob jejich prezentace jsou zde ryze reprezentativní a seznamují nás pouze se zlomkem z řad tvůrčích umělců. Kohut zde představuje jeden ze svých rozměrnějších portrétů, na kterém je poznat milující osoba pramatky. S absolutním citem vede štětec vrstvu po vrstvě a zúročuje zde tu nejryzejší polohu tvůrce obrazu. V detailech rozpoznáváme oděv postavy i její letitou tvář a všímáme si jemného šerosvitu v pozadí. Je-li portrét jedním ze stěžejních mezníků autorovy tvorby, dá se říct, že je dominantním. Sám si totiž na již zmíněné lidové konzervatoři vybírá lekce portrétu a tyto zužitkovává v dalších tématech.

 

Přesto pro tohoto umělce zůstává největší školou příroda. Je s ní svázán velmi silně jako strom svými kořeny s matkou Zemi. Milan Kohut je spjat s cykly, v nichž obdivuje kulturu a život                  nesvázaných národů, zejména pak indiánů. Snad zde nalézá soucit s kmeny bojujícími o holou zemi prapředků s uzurpátory nebo dokonce obdiv k válečníkům s bohatými čelenkami, tančícím kolem ohně a vyprávějícím staré příběhy mýtů a legend o nekončících prériích a životě v nich. Máme za to, že svobodná mysl šamanů a jejich druhů nám nabízí nefalšovaný vztah ke koloběhu bytí v takřka prapůvodních podmínkách, které byly rozdány lidstvu a jsou tím, co autora nepřestává stále fascinovat. Staré kultury Mayů, Aztéků i Apačů jsou zdrojem námětů, se kterými Kohut pracuje. Mantra spolu s Kořeny 1. a 2. a Pozornost jsou obrazy dávající tento vztah do souvislostí. Zde jsou  zastoupena provedení v oleji, další nabízí ukázku kresebných dovedností.

 

Sám autor žije a tvoří nedaleko aglomerace zaplněné rušným koloritem, která nabízí ve svém opaku tak toužebně očekávaný klid a harmonii. Ten si tvůrce dopřává mezi náměty okolní krajiny a  studuje milované Beskydy (a nejen je) společně s portréty. Kde by také mohl tvořit než ve svém ateliéru, ze kterého má výhled do zeleně stromů a z části i na vrcholky hor? Tato možnost mu dává sílu v neutuchajícím boji za svobodný projev a je bezesporu přínosem v jeho rozsáhlé tvorbě. Pastel, tužka či uhel, ale také pero mu nejsou cizí, a tak vznikají unikátní práce i v těchto technikách. V umělcově díle se můžeme setkat dokonce i s několika suchými jehlami jako holdem starým tiskům z hloubky, které od dob Johannese Gutenberga neztrácejí na svém půvabu. Největší doménou však zůstává malba olejů, kterou reprezentují například Porada či Predátoři. Také již při jedné z jeho prvních výstav v jablunkovském Domě kultury roku 1990 jsme měli možnost vysledovat, že si drží odstup od autoritářských režimů a inklinuje k ezopovsky vyprávěným dějům na svých plátnech. Nebere tuto epizodu uměleckého života jako alternativu, ale posouvá tím svůj tvůrčí potenciál do další dimenze. Dá se říct, že je z řady mezníků autorova úsilí o zobrazení našich JÁ a podstaty holého bytí.

 

On však jde ještě dál za hranice fantaskna v surrealistickém duchu a nabízí apokalyptické představy konce světa. Zdá se, že zde vstupují do role Fénixe z popela jeho nesčetné kresby, pastely a plátna s vizemi nových počátků. Zvláště pak v cyklu obrazů s názvem Odolnost jsou tyto vize patrné. S nimi koneckonců jdou ruku v ruce i kresby, které autor často deformuje, ale dává přitom nezpochybnitelnou roli s tím, že je sám život již ve spojení matky a otce. Autor tvoří tak, jak mu dovoluje jeho cítění a nevnímá čas, který nám tak neúprosně nabízí svůj koloběh. Zůstává sám sebou bez jakéhokoliv kalkulu a toto je nosnou devizou ve světě umění. I když jeho paleta působí  v naznacích surově, zdá se, že vždy nalézá v těchto zdánlivě chmurných myšlenkách obrazů  probleskující světlo, které dává naději člověku samému již od dob druhu Homo Habilis.

 Výstavy

 1990 – Kulturní dům Jablunkov

1993 – Starý klášter/Jablunkov

1994 – Galerie Helga/Třinec

Vestibul VŠB Ostrava

1995 – Městské muzeum/Čáslav

1997 – Vestibul VŠB Ostrava

Galerie Helga/Třinec

1999 – Ústav makromolekulární chemie/Praha

2000 – Galerie Helga/Třinec

Galerie Pod sovou/Frýdek-Místek

2001 – Galerie Mříž/Český Těšín

2002 – Galerie Helga/Třinec

2003 – Galerie Na schodech/ Muzeum TŽ a města Třince

2005 – Galerie Helga/Třinec

2006 – Galerie Helga/Třinec

2008 – Galerie K-trio/Ostrava-Hrabůvka

2010 – Galerie Na schodech/Muzeum TŽ a města Třince

2013 – Hostinec U Liberdy/Tyra-Třinec