This is category.php

---

 Odkaz na virtuální prohlídku výstavy >>ZDE<<

---

 

Karíma Al-Mukhtarová (1989) studovala v ateliéru Jiřího Kovandy na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na pražské UPMRUM a na intermédiích u Mileny Dopitové na AVU, kde promovala v roce 2018. Je vítězkou Essel Art Award CEE pro Českou republiku (2013).

V minulém roce Karíma Al-Mukhtarová absolvovala několikaměsíční stáž CEAAC ve francouzském Štrasburku, během které vytvořila část prací, které uvidíme na výstavě “Connection almost found” v Galerii města Třince.
Hlavní tematickou linku cyklu staví na pozorování společnosti, která se dělí na čím dál více vymezené názorové tábory. Lidé jsou nuceni zaujmout stanovisko v rámci velmi silných a komplexních témat, jakými jsou například: ekologie, technologie, migrace, feminismus, sucho, hlad, atd.
Postoj každého z nás tvoří jak naše sociální zařazení, tak virtuální bubliny podporované neviditelnými vlivy algoritmů ve vyhledávačích či na sociálních sítích. Na oko lze hrát takřka jakoukoliv roli. Ve virtuálním světě se můžeme stát aktivisty, komunisty, demokraty, bojovníky, zachránci, ekology. Ale během usilovné virtuální sebeprezentace můžeme přehlížet sebereflexi naší reality. Ta může být zcela běžným konzumerismem bez patrných pozitiv vůči společnosti. Počítač, či mobil, se kterým prožíváme valnou většinu naší interakce, na nás nemůže zakřičet, odmlčet se, či s námi rozvázat vztahy.
V mezičase ztrácíme hodnotný živý lidský kontakt a cit o něj pečovat a rozvíjet jej. Ztrácíme pevnost a konzistenci naší osobnosti v realitě, která nekonkuruje našemu virtuálnímu já. Hrozí, že se jednou probudíme s naprostou absencí sebeuvědomění.
Karíma Al-Mukhtarová nabádá k nacházení odpovědí na naše každodenní otázky v přírodě. Její umělecké vyjádření je jedním z možných modelů, jak takový proces realizovat.

https://www.karimalovesyou.com

(Pokračování textu…)

Piknik u plamene

10. 9. – 15. 10. 2020

Adrian Altman, Stan Barański, Adelina Cimochowicz, Kasper Lecnim, Irmina Rusicka

kurátor: Piotr Sikora

podpora: Yeva Kupchenko

Piknik! Čirá krása společného jídla uprostřed městské krajiny! Nezapomenutelné kouzlo jemné organické fúze kultury a přírody završené slavnostním obědem! Koncept Pikniku u plamene je velmi prostý – několik umělců se sejde, aby spolu jedli v různých částech Třince. Prohledávání hranic mezi tím, co je průmyslové a kulturní,
přírodní a městské v narativech zahrnujících nedávnou historii města pohledem lidí přicházejících ze zahraničí.

Je zde plamen, ne nutně ten vycházející z komínu, ale takový, který nás láká k sobě, abychom se setkali a cítili teplo proudící v chladné pozdní letní noci. Fotografie na zdech mapují naši cestu při objevování města během jednoho slunečného dne. To, co slyšíte je zvuk továrny převedený do něžné hudební kompozice připomínající nekončící šum průmyslu. Prosím, užijte si poctivě sestavený jídelníček, který neobsahuje žádnou krutost a je bohatý na hořčík, což je v místních podmínkách žádoucí.

Tuto hostinu jsme pro vás připravili – my cizí příchozí, zvědaví voyeuři, zatímco jsme pozorovali mohutnou zvěř na opačném břehu řeky, následovali jsme plamen a prozkoumávali prostor Třince. Měli jsme oči otevřené a naladili jsme se na mechanické vrnění, které bylo takřka bezzvučné. To co vidíte, jsou skromné výsledky těchto průzkumů.
Je to ale vůbec umění? Někdo může říct, že to, co vidíte je docela banální, běžné a zaměřené na požitek.
Rozhodně to není objekt vzbuzující touhu, nedá se to pověsit nad gauč a není našim záměrem, aby to mělo zkrášlující funkci. Umění, které vám nabízíme, je jednoduše obrazem života, který je plně prožívaný a tímto zvýrazněný. Protože nakonec, jednou ze základních funkcí institucí, jako je knihovna, je zviditelnění věcí a situací, které máme tendenci přehlížet a zapomínat na ně během každodenního shonu. Byla by škoda, pokud by Třinec neměl místo, které tyto věci připomíná a přibližuje.

_______________________________________________________________________________________________

Picnic! The absolute beauty of a meal in the midst of natural surroundings! The unforgettable charm of a gentle organic fusion of culture and nature sealed by a festive lunch! The concept of The Piknik u plamene is very homely – a few artists coming together to celebrate a meal in different parts of Třinec town. Scouting the boundaries between what is industrial and cultural, natural and urban, in the narratives involving the recent history of the city seen from foreign perspective.

There is fire, not necessarily one coming straight from the vent but a different one which allows us to gather and feel the warmth spreading against cool late-summer nights. The photos on the walls follow our path in sunny explorations of this town. What you can hear in the air is the sound of the factory rearranged into a gentle music composition reminding us of the endless murmur of the industry. Please enjoy the righteous food containing no cruelty and high in magnesium which makes sense in given circumstances.

This feast was brought to you by us – forein incomers, curious voyeurists, peeping at the beasts from across the water, following the flame and scouting the territory of Trinec. We kept our eyes open and tuned into mechanical rumor that have become almost inaudible. What you can see is a humble outcome of those explorations. Is it art though?

One can say it is quite banal, everydayish and sybaritic. It definitely isn’t an object of desire, it can’t be hanged over the couch and we had no intention in making it look good. The art we propose is simply an image of life that is being highlighted and gains visibility. After all, the fundamental function of institutions such as Knihovna is adding visibility to things and matters we tend to skip and forget in everyday rush. It is going to be a pity not to have a place to remind the citizens of Trinec about that.

Jan Bocek (1943) se narodil v Jablunkově a vyrůstal na Košařiskách, v osadě tvořené pěti domy, lemované lesem. Po ukončení vysokoškolského studia zahájil svojí pedagogickou činnost Jan Bocek v Karviné. Byt byl přidělen jemu a jeho kamarádovi Petrovi Vašíčkovi.

V této době, kdy se ve výtvarném umění začaly projevovat nové směry jako je happening, nebo konceptuální umění, i Jan Bocek s Petrem Vašíčkem hodlali s těmito novými formami experimentovat.

Scénář jednoho z happeningů se dostal i k samotnému Milanovi Knížákovi, který dvojici označil za zakladatele lyrického hapeningu na území České Republiky.

Pedagogickou činnost bral Jan Bocek vždy velmi vážně. Své žáky dokázal motivovat i v situacích, kdy se pro zprvu zdála být výtvarná výchova neužitečná. Smysl výtvarného umění uváděl následujícím způsobem:

“Výtvarná výchova rozvíjí cit pro barvu, hmotu, linii, směr a kompozici. To všechno musí prožívat i řidič auta. Ten kdo svůj cit nerozvinul, skončí v příkopě.”

Když se Janu Bockovi narodily děti a svůj veškerý čas věnoval rodině a práci, výtvarná tvorba se upozadila. Věnoval se především fotografii. Tu dokonce vystudoval v Brně dálkově na Institutu tvůrčí fotografie. S fotografiemi sklidil mnoho úspěchů.

Až v roce 1985 se pomalu začal vracet k malbě. Z počátku to byla především krajina, které se věnoval, později se věnoval tvorbě “aproximací”, které byly takovým náznakem reálného světa, ale již značně redukovaným.

Jan Bocek, který by sám sebe nikdy nenazýval umělcem, ale spíše výtvarníkem, tvorbu vždy pojímal jako naprosto svobodnou činnost, kterou nepodřizoval kritice ani očekáváním. Techniky volně střídá podle toho, co ho právě baví. Hlavní je především nejpřirozenější znázornění vnitřních myšlenkových toků. Jan Bocek je vášnivým studentem různých odvětví. Zajímá ho kosmologie, kvantová fyzika, psycholgie. Rád své myšlenky projednává s přáteli, kteří je odborně dokážou doplnit. Jeho důležitým partnerem v dialogu byl po mnohé léta Jan Wojnar, který si obliboval sérii Bockových “fotogramů”. Jednalo se o počítačové grafiky, kterými se snažil ilustrovat své vizuální představy fyzikálních mechanismů.

V současnosti se Jan Bocek zabývá malbou obrazů, u kterých pociťuje, že by mohly některé diváky až strašit. Jedná se totiž o malířská znázornění negativních fenoménu společnosti. Zaznamenává do obrazů zlo, které ve společnosti cítí. To je ale koneckonců jedním ze základních principů tvorby jako takové. Pokud si představujeme umělce, jako jakousi citlivou bytost, která ukazuje ostatním to, co není pojmenováno. Taková tvorba pak může mít účinek na diváka takový, že ten nalezne ve vlastním podvědomí podobné pocity a může si tímto uvědomit, že je nepociťuje zcela sám. Mezi umělcem a divákem pak probíhá určitá komunikace beze slov. Kdy každý nahmatává vnitřní svět tak, jak to snad i slovy nelze dosáhnout.

, Krzysztof Momot, Jan Kukułka, Piotr Muschalik, ART LAB303 (Jakub Cikała, Darek Gajewski, Filip Gajewski, Paweł Krzywda), Marek Sibinský.

27/2-27/3.
fotografická dokuemtace: Tanasis a Darina Kubíková

Obrazy Jana Vytisky (* 1985 v Praze) si vydobyly pevné místo ve vizuální paměti české výtvarné scény. Konzistentní a přesto neustále proměňující se tvorba tohoto autora je specifickým reprezentantem lidové estetiky protkané apokalyptickými výjevy. Ty připomínají fascinovanou radost z něčeho hrůzostrašného, kdy jsme si jako děti na hřišti vyprávěli různé krvavé a děsivé příběhy. Žádná z historek ale nikdy nevycházela z reality, která by byla pro dětského diváka příliš nepochopitelnou a neuchopitelnou. Příběhy o šikaně, násilných příbuzných nebo rodičích v rozvodovém řízení nejsou dost ultimátní na to, aby nás jejich vyprávění vzrušovalo. Takové příběhy nekončí, můžou trvat a nahlodávat člověka pomalu a nenápadně.

Satyrové, stvůry, ďáblové, skelety a děsivé děti se zlomyslným úšklebkem se v dílech Vytisky objevují epizodicky téměř jako aktéři jakéhosi tragikomického sitcomu o životě a bolestivé smrti. Teorie tvorby úspěšného hororu káže, že největší hrůzu vyvolává to, co není vidět, co ještě nevyjevilo svojí podobu, co nás drží v nejistotě, co se plíží a vybafne na nás v nejméně nečekaném momentě.

Nevyhnutelnost zmaru na Vytiskových obrazech je osvobozující. Nic neskrývají. Děsy jsou na nich ztvárněny tak, jako by člověka měly právě strachu zbavit. Dovolují nám se konfrontovat s tím, co by jako nevyřčené působilo mnohem nepříjemněji. Viditelná hrůza už není hrůzou a v člověku nastává reakce, která je stejně tak přirozená jako strach – akceptace.

Interaktivní výstava pod vedením grafické dílny Uutěrky otevírá téma lokální identity. Kde končíme my a začínají jiní? Jak nás může obohacovat naše vlastní ale i cizí kultura? Jak nás limituje okolí a jak limitujeme sami sebe? Kažý divák určí hloubku analýzy těchto a vnese sám sebe do kolektivního dialogu.

Výuka oboru malba je realizována ve dvou ateliérech: ateliéru malby I a v ateliéru malby II. Ateliér malby I směřuje studenta ke klasickým zobrazovacím metodám v malbě, ateliér malby II má konceptuální a intermediální přesahy.

Studenti se seznámí se zákonitostmi malby, a to pomocí studia podle modelu, či zákonitostmi struktury obrazové plochy. Postupně se budou seznamovat se znalostmi konceptuálního přístupu k zvoleným tématům. Naučí se rozlišovat strukturu uměleckého díla od jejího vzniku až po samotnou realizaci a to především malířskými prostředky. V bakalářském studiu se učí pracovat s kompozicí, barevnou plochou, formou a obsahem díla. Uvědomí si tak vztah mezi myšlenkou, formou a výsledným médiem, zachytí především pomocí malby. Na základě krátkodobých úkolů se učí pochopit a prakticky aplikovat základní výtvarné a malířské fenomény jako je plošná a objemová malba, škálová malba, využití barevných kontrastů, bod, linie, měřítko, gesto, pohyb. Během semestrů studenti pracují na tematických klauzurních úkolech, které rozvíjí jejich cítění a výtvarné myšlení, jakož i technické a technologické dovednosti. Studenti se seznámí s různými technikami malby a s prací s barvou v prostoru. Posluchači pěstují výtvarné myšlení a citlivost, prostřednictvím tvorby poznávají sami sebe a hledají své místo v kontextu současného umění. Výuka je vedena tak, aby se absolvent uměl vyjádřit především malbou, ale i přesahy do jiných médií (digitální obraz, video, instalace, objekt), aby byl schopen kritické reflexe a orientace v kulturních a společenských vědách i v životě v celé jeho vrstevnatosti. Výuka je vedena tak, aby studenty seznamovala s aktuálními tématy současného umění, které umožní studentům rozlišovat a kriticky definovat umělecké dílo v kontextu současného umění a samotného