27/2-27/3.
fotografická dokuemtace: Tanasis a Darina Kubíková

Obrazy Jana Vytisky (* 1985 v Praze) si vydobyly pevné místo ve vizuální paměti české výtvarné scény. Konzistentní a přesto neustále proměňující se tvorba tohoto autora je specifickým reprezentantem lidové estetiky protkané apokalyptickými výjevy. Ty připomínají fascinovanou radost z něčeho hrůzostrašného, kdy jsme si jako děti na hřišti vyprávěli různé krvavé a děsivé příběhy. Žádná z historek ale nikdy nevycházela z reality, která by byla pro dětského diváka příliš nepochopitelnou a neuchopitelnou. Příběhy o šikaně, násilných příbuzných nebo rodičích v rozvodovém řízení nejsou dost ultimátní na to, aby nás jejich vyprávění vzrušovalo. Takové příběhy nekončí, můžou trvat a nahlodávat člověka pomalu a nenápadně.

Satyrové, stvůry, ďáblové, skelety a děsivé děti se zlomyslným úšklebkem se v dílech Vytisky objevují epizodicky téměř jako aktéři jakéhosi tragikomického sitcomu o životě a bolestivé smrti. Teorie tvorby úspěšného hororu káže, že největší hrůzu vyvolává to, co není vidět, co ještě nevyjevilo svojí podobu, co nás drží v nejistotě, co se plíží a vybafne na nás v nejméně nečekaném momentě.

Nevyhnutelnost zmaru na Vytiskových obrazech je osvobozující. Nic neskrývají. Děsy jsou na nich ztvárněny tak, jako by člověka měly právě strachu zbavit. Dovolují nám se konfrontovat s tím, co by jako nevyřčené působilo mnohem nepříjemněji. Viditelná hrůza už není hrůzou a v člověku nastává reakce, která je stejně tak přirozená jako strach – akceptace.