Matěj Smetana: Prázdná hlava

Vernisáž výstavy proběhne ve čtvrtek 5. 2. 2026 v 18 hodin v KD Trisia. Výstava potrvá do 27. 3. 2026. Vstup je zdarma.

kurátorka: Tereza Sikorová

Zapomeňte na Interstellar (Christopher Nolan, 2014) nebo Návrat do budoucnosti (Back to the Future, Robert Zemeckis, 1985). Nejde o velkolepé cestování časem v hollywoodském stylu. Matěj Smetana ve své nové výstavě Prázdná hlava ukazuje, že „cestování časem“ se děje v mnohem subtilnějších rovinách. Možná ve stavech drobných časových skoků tam a zpět; v podobě drobných odchylek, které naše vědomí registruje, ale vzápětí je možná vytěsní jako chybu v systému. Je to pocit podobný záblesku něčeho, co zahlédnete za rohem budovy, ale co v momentě, kdy tam skutečně pohlédnete, nenávratně zmizí. Někdo by to nazval déjà vu, někdo zase nepozorností či vypnutím hlavy vyvolanými nekonečným scrollováním sociálních sítí.

Křesťanství přineslo představu, že čas má začátek (Stvoření) a konec (Poslední soud). V tomto pojetí čas přestal být „kruhem“ a stal se „přímkou“, která někam směřuje; získává svou linearitu. Isaac Newton později chápal čas jako absolutní veličinu, která plyne rovnoměrně a nezávisle na pozorovateli. Avšak na počátku dvacátého století Albert Einstein tuto představu zpochybnil. Ukázal, že čas je závislý na pohybu pozorovatele a že společně s prostorem tvoří jednotný celek: časoprostor. A tak nemůžete pohnout s jedním, aniž byste ovlivnili druhé. To, co vnímáme jako „teď“, může být pro někoho jiného, pohybujícího se jinou rychlostí, minulost nebo budoucnost. A právě zde vzniká tření mezi časovým řádem a subjektivním prožitkem, jež otevírá Smetanovu Prázdnou hlavu.

Leitmotivem výstavy jsou zdánlivě banální motivy vytržené ze své každodennosti, která již dávno propadla do své rutiny. Typizované hodiny, tento až nostalgický objekt, důvěrně známý ze školních chodeb či nádražních nástupišť, zde symbolizuje svět, v němž vše musí fungovat bezchybně. V tomto světě se nesmí nic opozdit ani urychlit. Čas je měřen s neúprosnou přísností, podobně jako u proslulých japonských rychlovlaků Šinkansen (Shinkansen), jejichž průměrné zpoždění se počítá v sekundách. Avšak Smetana tyto hodiny podrobuje jemné dekonstrukci. Zatímco vaše hodinky odtikávají ve stále stejném rytmu, v prostoru galerie se jejich jistota začíná drolit. Anebo ne? Odehrává se to jen ve vaší hlavě? Je třeba být pozorný, stejně tak jako u animované sekvence automatických dveří, u nichž si nejsme jisti, zda patří supermarketu, lékárně, obchodnímu domu či bance. Není jasné, zda vstupujeme dovnitř, nebo vycházíme ven. Možná setrváváme mezistavě; v liminálním prostoru prázdna, kde čas nejde přesně, a přesto se nezpožďuje. Je tohle bezčasí, vize řecké Elysia? Či další záchvěv našich kognitivních funkcí?

Právě vteřinová nepozornost, ono „prázdno v hlavě“ mezi dvěma mechanickými úkony, odhaluje prostor pro spekulaci. Je čas skutečně tak pevný, jak nám tvrdí ciferník na chodbě, nebo je to jen elastická tkanina, která se v galerii právě začala prohýbat? Jsou automatické dveře bránou do stavu, kde na chvíli můžeme přestat myslet a konečně vnímat okolní realitu bez filtrů?

A mimochodem, podívali jste se, jak dlouho jste tu byli?

Matěj Smetana (*1980) je vizuální umělec a vedoucí pedagog Ateliéru Kresby na AVU, (společně s Alicí Nikitinovou), jehož práce kombinuje animaci, kresbu, objekt i instalaci. Ve své konceptuální tvorbě dlouhodobě zkoumá číselné systémy i fyzikální principy konstrukce, především pak plynutí času a jeho vnímání. Tyto fenomény interpretuje s vědeckou lehkostí i minimalistickým vtipem v nečekaných souvislostech. Ať jde o fázové proměny židle ve stůl, odkazující k procesu animace, nebo postupné stárnutí karyatid. Pomocí statických obrazů uvedených do sekvencí odhaluje drobné časové trhliny v realitě a liminální stavy, v nichž se konfrontuje minulé s přítomným a skutečné se zprostředkovaným. Jeho díla tak referují na historickou kontinuitu a citlivě zkoumají lidský prožitek času a napětí mezi jeho exaktním měřením a jeho subjektivním prožitkem.