Bohyně hor

Socha Bohyně hor od Kurta Gebauera (1990) stojí od počátku 90. let před bývalým obchodním domem Prior v Třinci-Lyžbicích a patří mezi výrazné body místního veřejného prostoru. Dílo vzniklo na základě vyzvaného výběrového řízení s tématem „Voda, radost ze života“; architektonické zadání pro umělecký zásah připravil architekt Jiří Smejkal a ke spolupráci byli přizváni také bratři Jiří a Otakar Příhodovi, kteří pomáhali při zpracování materiálu (kámen, bronz) a při výrobě plastiky. Tyto základní okolnosti realizace dokumentují autorovy oficiální záznamy a inventář veřejné plastiky. 

Formálně je Bohyně hor monumentální socha složená z kontrastu dvou tradičních materiálů: sochařsky modelovaný bronz lidské postavy vsazený do masivního kamenného soklu či úprav z kamene. Tento materiálový kontrast — teplý, modelovaný kov figurální postavy oproti surovému, hmotnému kameni — zdůrazňuje dvojí význam díla: figurální, lidský rozměr (přístupnost, vztah k divákovi) a geologický, krajinný rozměr (stabilitu, trvání, hmotu hor). Takové materiálové řešení Gebauer často využívá ve své tvorbě (v portfolio autora lze nalézt řadu prací, kde se stejná logika hmoty a figury opakuje). 

 

Ikonografie a symbolika

Socha zobrazuje stylizovanou ženskou postavu — „bohyni“ — která v sobě nese jak prvky mateřství a plodnosti (voda, „radost ze života“), tak pevnost a suverenitu horského prostředí. V regionálním kontextu Beskyd nabývá postava dvojí funkce: připomíná vztah místních k horské krajině (horské prameny, lesy, práce s kamenem) a zároveň zprostředkovává univerzální symboliku přírodních živlů jako zdroje obživy a identity. Dílo tedy nefunguje jen esteticky, ale i jako kulturní meta-znak propojení obyvatel města s krajinou za jeho hranicemi. (Interpretace stavěná na formálních prvcích díla a kontextu soutěžního zadání.).

Umístění a recepce ve veřejném prostoru

Od svého odhalení se socha stala přirozeným orientačním bodem v Lyžbicích — místní jí lidově říkají například „Sago baba“ — a je opakovaně zmiňována v městských dokumentech a médiích; v roce 2025 byl k soše instalován i informační panel/pamětní cedule a autor se veřejně účastnil prezentace jejího příběhu. Tím se dílo posílilo jako součást městské identity: funguje jako monument s lokální pamětí, který propojuje fázi rané transformace veřejného prostoru po roce 1989 s pokračujícími diskusemi o hodnotě veřejného umění.

Technika a spolupráce

Realizace monumentální plastiky v kameni a bronzu je technicky náročný proces — kamenný sokl a architektonické řešení vyžadovaly úzkou spolupráci mezi architektem (Jiří Smejkal), autorem modelu (Gebauer) a kamenickými/kovárenskými dílnami (zde bratři Příhodovi). V praxi to znamená, že finální měřítko, montáž a povrchová úprava byly výsledkem řetězce řemeslných postupů: od modelování v hlíně či sádře přes lití bronzu až po osazení do kamenného prostředí a kotvení v terénu. Tyto kroky se v dokumentaci k soše zmiňují a vysvětlují i důvod navýšení honoráře během realizace — ze strany umělecké komise byl uznán rozsah a materiálové nároky projektu. 

Umělecký kontext a význam Kurta Gebauera

Gebauer je nosnou postavou české sochařské scény druhé poloviny 20. století — v jeho díle se často setkáváme s humánní figuralitou, civilními a někdy i ironickými postoji k tělu a místu, jež dokáže reagovat jak na veřejné prostory (kompozice náměstí, tržní exteriéry), tak na intimnější galerie. Jeho autorství dává soše v Třinci váhu širšího uměleckého diskurzu; místní umělecký záznam uvádí explicitní volbu Gebauera zadavatelem (i když do soutěže byli přizváni i další autoři). 

Dopady do městské krajiny

Jako socha na rušném místě před obchodním domem funguje Bohyně hor současně jako orientační bod, jako „městská ikonka“ a jako bod, kde se protínají každodenní aktivity s širším kulturním odkazem. Veřejné sochy tohoto typu mohou fungovat jako místo setkávání, pamětní bod i „kulturní kurzor“ — ukazují, že město neexistuje jen jako ekonomická infrastruktura, ale také jako médium paměti a estetické zkušenosti. V Třinci Bohyně hor tyto funkce naplňuje dodnes. (Lokální záznamy a mediální zmínky potvrzují stabilní přítomnost sochy ve veřejném povědomí včetně jejího zlidovění do podoby označení „sago baba“ či „sago dupa“.) 

Galerie