Jan Bocek: Mávnutí motýlích křídel

Jan Bocek (1943) se narodil v Jablunkově a vyrůstal na Košařiskách, v osadě tvořené pěti domy, lemované lesem. Po ukončení vysokoškolského studia zahájil svojí pedagogickou činnost Jan Bocek v Karviné. Byt byl přidělen jemu a jeho kamarádovi Petrovi Vašíčkovi.

V této době, kdy se ve výtvarném umění začaly projevovat nové směry jako je happening, nebo konceptuální umění, i Jan Bocek s Petrem Vašíčkem hodlali s těmito novými formami experimentovat.

Scénář jednoho z happeningů se dostal i k samotnému Milanovi Knížákovi, který dvojici označil za zakladatele lyrického hapeningu na území České Republiky.

Pedagogickou činnost bral Jan Bocek vždy velmi vážně. Své žáky dokázal motivovat i v situacích, kdy se pro zprvu zdála být výtvarná výchova neužitečná. Smysl výtvarného umění uváděl následujícím způsobem:

“Výtvarná výchova rozvíjí cit pro barvu, hmotu, linii, směr a kompozici. To všechno musí prožívat i řidič auta. Ten kdo svůj cit nerozvinul, skončí v příkopě.”

Když se Janu Bockovi narodily děti a svůj veškerý čas věnoval rodině a práci, výtvarná tvorba se upozadila. Věnoval se především fotografii. Tu dokonce vystudoval v Brně dálkově na Institutu tvůrčí fotografie. S fotografiemi sklidil mnoho úspěchů.

Až v roce 1985 se pomalu začal vracet k malbě. Z počátku to byla především krajina, které se věnoval, později se věnoval tvorbě “aproximací”, které byly takovým náznakem reálného světa, ale již značně redukovaným.

Jan Bocek, který by sám sebe nikdy nenazýval umělcem, ale spíše výtvarníkem, tvorbu vždy pojímal jako naprosto svobodnou činnost, kterou nepodřizoval kritice ani očekáváním. Techniky volně střídá podle toho, co ho právě baví. Hlavní je především nejpřirozenější znázornění vnitřních myšlenkových toků. Jan Bocek je vášnivým studentem různých odvětví. Zajímá ho kosmologie, kvantová fyzika, psycholgie. Rád své myšlenky projednává s přáteli, kteří je odborně dokážou doplnit. Jeho důležitým partnerem v dialogu byl po mnohé léta Jan Wojnar, který si obliboval sérii Bockových “fotogramů”. Jednalo se o počítačové grafiky, kterými se snažil ilustrovat své vizuální představy fyzikálních mechanismů.

V současnosti se Jan Bocek zabývá malbou obrazů, u kterých pociťuje, že by mohly některé diváky až strašit. Jedná se totiž o malířská znázornění negativních fenoménu společnosti. Zaznamenává do obrazů zlo, které ve společnosti cítí. To je ale koneckonců jedním ze základních principů tvorby jako takové. Pokud si představujeme umělce, jako jakousi citlivou bytost, která ukazuje ostatním to, co není pojmenováno. Taková tvorba pak může mít účinek na diváka takový, že ten nalezne ve vlastním podvědomí podobné pocity a může si tímto uvědomit, že je nepociťuje zcela sám. Mezi umělcem a divákem pak probíhá určitá komunikace beze slov. Kdy každý nahmatává vnitřní svět tak, jak to snad i slovy nelze dosáhnout.