Joanna Imielska: Pamięć kamienia / Paměť kamene

Joanna Imielska – Pamięć kamienia / Paměť kamene

Kurátorka: Dáša Lasotová

„Klepu na dveře kamene
– To jsem já, otevři mi.
Chci vejít do tvého nitra,
rozhlédnout se vůkol,
nadechnout se tě”.
(W. Szymborska, Rozhovor s kamenem)

Námět výstavy Paměť kamene se zrodil v srpnu v roce 2021, kdy jsem poprvé navštívila Třinec. V KD Trisia jsem náhodou potkala ženu, zaměstnankyni kulturního domu, která mi ukázala podivuhodné zkameněliny. Jakmile jsem je spatřila, byla jsem si jista, že toto bude příběh, který chci vyprávět. Příběh, který dokonale zapadá do mých dosavadních úvah o čase. Tentokrát se ale vracím do minulosti, tak vzdálené, že až těžko představitelné.
Výstava je věnována městu Třinci, komponována je jako můj subjektivní průvodce městem.
Mezi makro a mikroměřítkem.
Ve svých pracích přecházím od makroměřítka k mikroměřítku, ve směru: Svět –Evropa – Polsko – Poznań – Pępowo – Česká republika – Třinec: 49°40′39′′N / 18°40′15′′E – Galerie města Třince.

Mezi časem a časem

Vyprávím o věcech, které se udály v době čtyři sta miliónů let před rokem 2022. Vybízím k procházkám po Třinci a k objevování jeho nejstarších památek. Víme, že první písemná zmínka o tomto místě pochází z roku 1461, kdy byla založena vesnice Třinec, víme, že 11. prosince 1930 byl dekretem vlády Československé republiky Třinec povýšen na město, ale zdali víme, že nejstarší stopy Třince jsou staré ne stovky, ale miliony let? Tyto historické památky se nacházejí v Kulturním domě Trisia, jehož podlaha je vyložena přírodním kamenem, který vznikal před miliony lety, v dávných obdobích dějin Země, kdy okolí Třince připomínalo pobřeží Austrálie, Kalifornie a Palestiny. Tento kámen je bronzově hnědý a šedý vápenec, ve kterém bývá snadné najít fosilie – zbytky mořských živočichů z doby od devonu do konce křídy, tedy přibližně z období před 400 min lety. Nejpravděpodobněji to jsou: goniatity, klymenie, ceratity nebo vlastní amonity patřící do skupiny amonitů – podskupiny vyhynulých hlavonožců, obvykle se symetrickou, plochou spirálovitou schránkou, někdy mající neobvyklé tvary, např. jednoduchá skořepina, spirála stočená svisle, spirála s nedotýkajícími se závity. Nezjistila jsem, odkud pochází vápenec, kterým je podlaha kulturního domu v Třinci vyložena, ale je pravděpodobné, že byla vytvořena z vápence z Polska, například z Dębnika, Morawice nebo z okolí Kielc, nazývaného často, ačkoli nesprávně, „mramorem svatokřížským“. Různé fosilie se nenacházejí jen ve vápencích, nenajdeme je v metamorfovaných horninách, k nimž mramor patří.
K objevení památek zpřed milionů let ukrytých v kamenné podlaze stačí strávit několik minut v KD Trisia. Kameny lze vidět ve vzdálenosti několika desítek metrů od vstupu. Není potřeba hradit vstupní poplatek.

Mezi textem a obrazem
V mém průvodci po Třinci zaujímají významné místo umělci s tímto městem spjatí a náležející k tzv. slezským konceptualistům: Karel Adamus, Jan Wojnar, Milan Lasota a Dáša Lasotová. Moje výstava se pro mne stala dobrou příležitostí k poznávání tvorby tak vynikajících individualistů, které spojila konceptuální rovina vyjádření. Můj umělecký dialog s jednotlivými umělci je různý. Snažím se označit jejich stopy ve mnou analyzovaném tématu: Paměť kamene.
Jan Wojnar není bezdůvodně řazen mezi iniciátory českého konceptuálního umění, také díky němu žilo a tvořilo v Třinci tolik úžasných umělců. Umění Jana Wojnara je pro mne velkým objevem. Z obrovského množství jeho prací jsem vybrala cyklus: Samovztažné básně, u nichž je poznámka: zmačkaný, přeložený nebo nastříhaný list papíru, otisk, dotek nebo stopy přírodních pigmentů. Cítím velkou podobnost těchto prací s mými posledními realizacemi z cyklu Archeologie z mého šuplíku, proto mne inspirovaly k napsání další verze, kterou jsem nazvala Bílý list.

Obraz a text fungují v pracích Karla Adamuse v různých konfiguracích. Adamus je od začátku své tvorby svázán s vizuální a experimentální poezií, já objevuji v jeho umění důležitá vodítka, klíčová slova: čas, proces, kontinuita, trvání a změna. Píši Svazek poezie, v němž nechávám místa pro slova z jeho knihy Měkké dno:
„vědět nebo nevědět, co je víc?
vrátit se nebo odejít, co je lepší?
strach ze smrti nebo touha po smrti, co je horší”?

Ve tvorbě Milana Lasoty vystupuje do popředí vztah mezi výrazovými prostředky a obsahem děl. Otisky gest rukou jsou vždy spojeny s významy, které si s sebou nesou. Reflektovala jsem sérii těch děl, ve kterých umělec otiskoval na jeden papír své ruce spolu s dlaněmi jiných lidí a vytvářel „vizualizace mezilidských vztahů“ (Strom života, Úzkost z vývoje). Cyklus prací Dotýkání světa je můj pokus o přiblížení se k tvorbě Milana Lasoty.
Dáša Lasotová je jediná umělkyně z této skupiny, s níž jsem měla to štěstí poznat se osobně, proto je můj dialog s její tvorbou zvláštní. Je mi blízký její „osobitý konceptualismus“ obohacený o lyrickou artikulaci. Věnuji jí práce, které jsem nazvala Padající listí určitého stromu z Dášiny zahrady. A není to náhoda, že oním stromem je ginkgo, považované za nejstarší a nejodolnější strom na světě. Tento pozoruhodný strom se objevil před érou dinosaurů a přežil dodnes i přes velké klimatické změny, kontinentální pohyby a mnoho dalších nepříznivých faktorů.

Práce na výstavě pro mne byla důležitou lekcí z oblasti geologie a dějin umění, Paměť kamene, to je moje nová verze časopsaní.

Každá současnost, podle francouzského archeologa Laurenta Oliviera, „sestává v podstatě z palimpsestu ze všech životů minulosti, které byly zapsány ve hmotě” (M. Sznajderman, Pusty las)