Malba II, Fakulta umění OU: Poetika prostoru

10/09/2015 - 12/10/2015
Galerie města Třince KD Trisia nám. Svobody 526 Třinec, 739 61
Výstava studebtů ateliéru Malba II, Fakulta umění Ostravské univerzity (Lukáš Kováčik, Lenka Liberdová, Šárka Nahodilová, Tereza Obšivačová, Klára Vincourová). Kurátoři výstavy: František Kowolowski a Tomáš Knoflíček

Název výstavy jsme si s Tomášem Knoflíčkem vypůjčili z knihy Gastona Bachelarda Poetika prostoru (La Poétique de l´Espace, 1957), která je přesvědčivou výpravou do hlubin významů prostoru. Dům či prostor je pro něho typickým fenomenologickým objektem, kde se „ztělesňuje a zosobňuje“ osobní zkušenost skrze poetickou nadvládu. Jeho koncept „topoanalýzy“ se opírá o systematické psychologické zkoumání prostorů našich životů. Dům, nejintimnější ze všech prostorů, je ochráncem denního snění a proto je pro Bachelarda pochopení domu či jednotlivých prostorů i způsobem, jak pochopit lidskou duši. V této fenomenologické nadsázce můžeme spatřit důsledné konstatování: Obraz předchází vědomé myšlení.

Výstava pěti studentů FU OU ateliéru Malby II je nahlédnutím do způsobu, jak je téma prostoru stále variabilním a otevřeným problémem. Mohli bychom říct, že jde o rozšířené pole významů – v rovině médií a obsahu. Všichni autoři jsou si plně vědomi těchto vztahů. Jejich postupy jsou silně individuální, plné otázek a imaginací. Citlivě reagují na problematiku postkonceptuálních strategií. Vystavujícím autorům nelze upřít zásadní emoční vklad, který není kalkulem či vyumělkovaným sdělením, ale upřímnou výpovědí. Všichni jsou bez výjimky ukotveni v osobním názoru na problematiku výtvarného díla.

Lukáš Kovačík nachází cestu v imaginativních prostorech, které odkazují na problematiku tělesnosti ve vztazích makro a mikro světů. Hledá vesmír těchto „realit“ a přisuzuje jim duální nevyhnutelnost. Jeho formy a kompoziční schémata jsou otevřené, navazují na surrealistické cítění, ale s jasným a bohatě strukturovaným výtvarným názorem. Nejde mu o „snovost“ či podvědomé archetypické formy. Intersubjektivním pohledem hledá vztah s „objektivním“ světem. Autorův jazyk je vybudován na estetice minulosti, volně přechází mezi významy a vytváří „otevřenou strukturu“ jako architektonický prostor. Architektura (imaginace), prostor, tělesnost vnitřní a vnější se setkávají ve virtuální „realitě“. Jeho koláže jsou díla, která vyznávají princip rozšířeného pole vědomí různých virtuálních realit. Mohl bych říct, že jde o aktuální a současnou představivost.

Lenka Liberdová je vyzrálou a citlivou malířkou. Své chápání prostoru vztahuje k „retroformám“ brutalistní a technicistní architektury minulosti. Tuto typologii dál zkoumá a přetváří skrze analytickou kresbu do lyrických celků, či krajin. Její plátna mají vytříbený kolorit, jenž formálně odkazuje k lyrické abstrakci. Lineární a plošné v obraze je duálním formálním znakem autorky. Její obrazy jsou veskrze dualitou, proměňují reálné (jako východisko) v něco duchovního. Vycházejí z osobní interiority, která inklinuje k zprostředkování makrokosmu v obraze.

Šárka Nahodilová buduje svou výtvarnou řeč skrze geometrické tvary. Je to svět geometrie, minimalismu a rigidních forem. Její díla jsou komentářem k fyzickému a konkrétnímu prostoru či architektuře. Autorčiny kompozice (odkaz na modernistickou a konstruktivistickou minulost je zřejmý) jsou repetitivním budováním otevřených abstraktních struktur. Jedná se o ucelený výtvarný názor, který mluví abstraktní a geometrickou řečí. Díla jsou haptická a bohatě materiálová, mají velký potenciál stát se zároveň objekty s duchovním poselstvím. Od diváka duchovní sdílení přímo vyžaduje (jak je to ostatně i v tradici minimal artu).

Tereza Obšivačová pracuje v postminimalisticky přetvořené znakové řeči. Linie a čas, zápis a naznačení, je minimální ve formě, ale výrazné v pocitovém, subjektivním náhledu na témata jakými jsou prostor, krajina či čas. Zcela jednoduchým principem pohybu a v pohybujícím se dopravním prostředku zaznamenává čas a prostor. Zůstává záznam prostoru, protože čas je již neidentickou a minulou fázi života. Záznam – kresba však není definitivní – umrtvená. Obrací se k formám a významům tak, jako by chtěla popřít lidskou nevyhnutelnost směřující k smrti. Vytváří topografií míst, situací a latentních podvědomých struktur, které jsou za všech okolností apoteózou tělesnosti, jako nedílné součásti lidského „Bytí“.

Klára Vincourová se důsledně drží média malby. Její malby interiérů jsou systematickým i psychologickým zkoumáním prostorů jejího intimního života. Vědomě či ne, odkrývá psychoanalytickou metodou své vlastní „Já“. Její obrazy interiérů jsou mnohdy přesvětleny, jsou valérově nekompaktní. Vyznávají ostrost a radikalitu světla a stínu. Vše spěje k otevření vlastních regresivních pocitů. Jsou to díla, která postrádají melancholií, jsou čitelná ale i velmi tajemná. Toto tajemství je skryto za obrazem, za divadelní oponou.

František Kowolowski

  1. 8. 2015