Lasota Milan

28. 8. 195423. 6. 1998, Třinec, Vřesina, Československo

výtvarník

Lasota se narodil roku 1954 v Třinci, kde žil až do roku 1985, potom se s rodinou přestěhoval do Vřesiny, tam v roce 1998 neočekávaně zemřel. Kontakt s třineckými umělci, nejprve s Janem Wojnarem, zprostředkovala jeho manželka Dáša. Vzdělání měl sice technického směru, ale již v sedmdesátých letech se zajímal o výtvarné umění, kvůli jeho poznání navštěvoval třineckého Jiřího Komína, ještě na samém počátku osmdesátých let dělal volné, abstrahující kresby. Potom, v letech 1982 a 1983, nabyla jeho tvorba na intenzitě i na kvalitě. Jako by se v něm zkondenzovaly poznatky a zkušenosti z předcházející doby a spojil je s tím, co poznal u třineckých konceptualistů. Ovšem jeho práce jsou podstatně odlišné. U Lasoty je – přes jasný konceptuální myšlenkový půdorys – všechno spojeno jednak s tělovostí, jednak se zapojováním nejen sebe sama, ale také celé rodiny či přátel, do procesu vzniku díla. K tomu patřily i akce, realizované buď jako součást vernisáží jeho výstav nebo s cílem vytvořit některé práce na papíře. Hmat, doteky ruky, doteky těla – tak bychom mohli charakterizovat jeho kreace. A ještě jeden aspekt je u něj důležitý – celou řadu realizací tvořil v sériích, jež tvoří nedělitelný celek. Teprve v nich se ukáží charakteristiky variant nebo fází, jež jsou nedílnou součástí vyššího, komplexnějšího záměru. Autorova ruka, snad nejčastější nástroj vzniku jeho prací, by mohla symbolizovat typ jeho uměleckého naturelu, ovšem setkání s konceptuálním myšlením jej přivedlo k nové estetické a komunikační praxi.

První podstatné práce vznikly roku 1982, jmenují se smyk, rytmus, pád, pohybmima, jsou to již série, tvořené pohyby ruky a jsou to skutečně díla iniciační i z toho hlediska, že jejich tématem je na papír barvou zaznamenávaná stopa pohybu jeho ruky, tento pohyb je na každém listu papíru konfrontován s narýsovanými křivkami, které reagují na tvary, vytvořené pohyby prstů, v horních rozích jsou umístěny počáteční grafémy příslušného pojmenování, vedle nich je schematický náznak konstrukce, vztahující se ke způsobu vzniku celé kresby. Právě tělová motorika a akčnost byly aktérem i poselstvím umělcových děl. Většina jeho prací vycházela z koncentrace na určitá jednoduchá gesta, doteky, stopy, přičemž se postupně obohacovala škála takto zviditelňovaných činností. Materiálem, který Milana Lasotu v první polovině jeho tvůrčího života také hodně zajímal, byly obyčejné lepící štítky – bílé s modrým okrajem, jaké se tehdy běžně prodávaly. Rozvinul z nich celou řadu kresebných interpretací. Kvůli svému zaměstnání, kvůli vykonání státní zkoušky z pájení, se ocitl v listopadu 1989 v Bratislavě – politické události na něj hluboce zapůsobily. Tato zkušenost se reflektovala i v několika cyklech rozměrných prací na papíře, které bychom formátem i koncepcí klidně označili jako malby. Zaujme nás totiž, že svými doteky hrany ruky dokázal vytvořit repetitivně struktury, které odkazovaly k společenským reáliím – především v sérii, kterou sám nejpregnantněji pojmenoval Zdání davu (1990). Zároveň dále rozvinul celou řadu dalších typů záznamu. Někdy to byla sui generis akce, dokumentovaná zároveň i fotograficky, třeba Soustředění na střed Země (1990), Mrskání (1990), Sebemrskáním k zpodobnění (1990). Oblíbenou technikou byla rezerváž, umožňující „objevovat“ určitou neviditelnou negativní kresbu, nebo – možná ještě zajímavěji – text. Texty i vyšlapával nohama, třeba jako součást akce Mytí nohou (1994) nebo při zviditelňování slova Samádhi (1994). Ovšem asi nejzávažnějším a nejobjevnějším celkem v jeho díle je Daktylický slovník. První kresby vznikly roku 1988. Autor sám jej přesně charakterizoval: „Daktylický slovník je volně uspořádaný výběr slov, vytvořených pomocí daktylických znaků pro jednotlivá písmena. Je zhotovený otiskováním nebo obkreslováním ruky s použitím různých odstínů barev. Vzniklé slovo je vizuální text – obraz. …“ V levém dolním rohu je kód, jenž nás informuje, která barva byla užita pro zviditelnění kterého grafému. Lasota objevil daktylický slovník, užívaný normálně neslyšícími v podobě gest rukou. Tak se spojila pro tohoto autora tak charakteristická orientace na tělovost, na důležitost každého pohybu a doteku, s jiným, a priori utilitárním uplatněním jazyka rukou. Možnost spojit písmový znak se znakem/gestem – to bylo konceptem celé této skupiny realizací. Celý koncept se dál rozvíjel a přerušil jej až definitivní odchod tvůrce.

Jiří Valoch (z katalogu k výstavě Slezský koncept, 2004, redakčně zkráceno)

 

Vybrané samostatné výstavy:

1997 – Z daktylického slovníku neslyšících, Galerie Ametyst, Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě (v rámci vernisáže performance Buďte zticha cha, cha)

1994 – Osobní hygiena, Galerie Student, Ostravská univerzita Ostrava (v rámci dernisáže performance Mytí nohou)

1992 – Sjednocení bílou, Galerie Stará pošta, Nový Jičín (v rámci vernisáže performance Nahoře bílý vespod černý)

1990 – Otisky, Klub mladých, Opava

1989 – Kresby, KS Ostrava-Fifejdy (s Dášou Lasotovou)

 

Vybrané skupinové výstavy:

2012 – Na houby / for John Cage, Galerie Cella, Opava

2004 – Slezský koncept, Galerie výtvarného umění, Dům umění, Ostrava

1996 – Pokračování, Univerzitní klub – čajovna Bludný kámen, Opava

1994 – International Art Trienale, Majdanek, PL

1994 – Praha Grafic 94, Praha

1987 – Trienále grafiky 15/30, Brno

 

Zastoupení ve sbírkách:

Národní galerie Praha (sbírka Jiřího Valocha), Galerie výtvarného umění, Ostrava, soukromé sbírky v ČR